Proč jsem proti ideologizaci vědy

Vladimír Wagner

V minulých týdnech zde vyšlo několik článků, které se týkaly vědy, jejímu smyslu a postavení. Myslím, že díky nim se jasně ukázaly základní rozpory mezi pohledem mým a Hynka Bíly (zde a zde) na jedné straně a pohledem Martina Škabrahy (zde a zde) a Karla Dolejšího na straně druhé. Myslím, že téměř vše nutné pro pochopení našeho pohledu jsme s kolegou Bílou napsali. Hlavní problém v této diskuzi vidím v tom, že Martina Škabraha přiřazuje slovům úplně jiné významy než ty, které se pomocí nich běžně označují. Tím se mu daří promíchat a zaměňovat pojmy i zatemnit řadu i vcelku jasných věcí. O tom, že někdy možná Martin Škabraha mluví jiným jazykem, už uvažoval Hynek Bíla ve svém prvním příspěvku v této diskuzi. Na konkrétním příkladu používání pojmu inkvizice pak ve svém posledním příspěvku ukazuje posouvání významu slov, kterých se Martin Škabraha dopouští.

Stejně markantně je tato manipulace s významem slov vidět i na případu, kdy Martin Škabraha píše o knize Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) a označuje ji jako vědecké dílo, dokonce jako „brilantní vědecké dílo, spojující postupy přírodních a sociálních věd své doby“. Připomeňme si, že tato kniha z roku 1487 se zabývá hledáním projevům ďábla, démonů a nadpřirozených sil. Takže jedna její část je teologickou disputací o boží i ďábelské existenci. Další pak předkládají představy o tom jak čarodějnice vypadají, co provozují a jakým způsobem má probíhat soud s nimi a jejich potrestání.

Věda se však věnuje pouze studiu objektivní reality a vědecké metody tak nemohou rozhodovat o existenci boha či ďábla, věda nemůže řešit náboženské a teologické otázky. Kniha Kladivo na čarodějnice tak nemá s vědou nic společného, stejně tak jako postup inkvizice. Jí šlo u člověka, který se jí dostal do ruky, o přiznání, že se spolčil s temnými silami, ne o hledání nějaké objektivní skutečnosti. A nic na tom nezmění ani to, že Martin Škabraha prohlašuje, že „Kladivo na čarodějnice je nesporně vědecké dílo“. Na základě tohoto svého označení této knihy jako vědecké pak vyvozuje, že inkvizitoři byli vlastně vědci a tedy současní vědci jsou vlastně inkvizitoři. Ale o tomto případu nevhodnosti přidělování slovům úplně jiného smyslu než mají už psal Hynek Bíla.

Je velmi těžké diskutovat o problému s někým, pokud si nemůžeme být jisti, v jakém významu používá jednotlivá slova. Přesná definice používaných pojmů je tak základní charakteristikou vědecké metody, diskuze a článku. Proto jsou vědecké texty spíše strohé a nejsou tak barevné. Slova se často opakují a není vhodné používat různá označení pro jednu věc, čí posouvat význam pojmů a využívat různé jinotaje a dvojsmysly. Úplně opačná situace může být v jiných typech textů. Například v literárním díle může být právě ta barevnost, tajuplnost, nejednoznačnost a jinotaj jednou z jeho hlavních hodnot. Problém nastává, jestliže se začnou tyto dva styly a obory lidské činnosti míchat a zaměňovat.

Politologie není politika a religionistika není náboženství či teologie

Jestliže tedy literární vědec píše vědecké pojednání o literárních problémech, třeba o nějakém literárním směru či konkrétních dílech, tak musí používat vědeckého a ne uměleckého jazyka. Také pochopitelně nemůže rozhodovat, která díla jsou zajímavá, krásná či smysluplná a hodnotná. To je věc subjektivní a věda se k tomu vyslovit nemůže. Každý čtenář si tuto otázku rozhoduje sám a odpovědi na ni se mohou i velice diametrálně lišit. Problém nastane v okamžiku, když konkrétní člověk přestane rozlišovat, kdy se vyslovuje jako vědec a kdy jako umělec. A začne svůj umělecký názor vydávat za vědecký.

Stejně tak se politologie zabývá tím, jaké jsou různé politické systémy, politické proudy a směry, jaký je mechanismus vládnutí a jak probíhají v jednotlivých politických systémech politické střety. Politologie však neřeší, který systém je lepší či spravedlivější. Neřeší tak třeba, která politická strana je ta pravá. Tuto otázku si musí zodpovědět každý člověk sám. Politologické znalosti mu však mohou pomoci najít tu správnou, která odpovídá jeho zájmům a představám. Vědci jsou tak příznivci různých politických směrů a volí různé politické strany. Problém nastává v okamžiku, kdy politolog začne vydávat za výsledek politologie svůj osobní politický názor. A nebo prostě jen zapomene zdůraznit, že v daném okamžiku už nemluví jako politolog, ale jako politik či politický aktivista.

Religionistika je vědní disciplína, která se zabývá různými typy náboženství, jak fungují a jaký vliv mají na lidskou společnost. Tedy objektivní realitou v této oblasti. Neřeší však otázku, zda bůh či ďábel existuje nebo neexistuje, a pochopitelně ani otázku, která víra je ta pravá. Toto může být řešeno jedině konkrétním člověkem a jedná se o subjektivní záležitost. Pochopitelně tak jsou mezi vědci lidé různých věr a vyznání. Problém nastává, jestli někdo začne náboženské a vědecké otázky směšovat dohromady.

Filosofie je pak daleko širší obor, která studuje různé možnosti, jak hledat odpovědi na různé otázky. Nejen tedy na ty vědecké, jež se týkají objektivní reality a odpovědi na ně jsou na subjektu nezávislé. Tomu se třeba věnuje i ta část filosofie, která se zabývá metodologií a historií vědy. Filosofie však studuje také možnosti, jak zkoumat a odpovídat na otázky světonázorové, tedy i náboženské, morální a etické. A zde jsou odpovědi různorodé a závislé na konkrétním subjektu. Problém ovšem nastane, jestliže filosof začne zaměňovat různé typy témat a hovoří o náboženství jako o vědě a o vědě jako o náboženství. Nebo začne vydávat své světonázorové či náboženské představy za vědecké. A mám dojem, že přesně to se stalo Martinu Škabrahovi.

Abych uvedl konkrétní příklad v mém případě. Pokud budu mluvit o tom, že výzkum v jaderné fyzice je strašlivě zajímavý, nebo, že vesmírná expanze je nutný a smysluplný cíl a je třeba intenzivně podporovat kosmický výzkum, jedná se o můj subjektivní názor. Je jisté, že existuje řada lidí, která sdílí názory úplně opačné a ty jsou stejně oprávněné jako ten můj. Nejedná se o vědecké otázky. Pokud se však bude řešit a diskutovat problém, jakým způsobem probíhá jaderné štěpení či jaderná fúze, jak je možné je využít pro pohon kosmických lodí, je to vědecká otázka a existují objektivní odpovědi.

Posouzení účinnosti a neúčinnosti léčebných metod

Martin Škabraha prezentuje jako příklad pro své úvahy o „inkvizitorských“ vlastností vědy a vědců případ Bushky Bryndové a organizaci Sisyfos. Nejsem s případem Bushky Bryndové obeznámen natolik, abych se jej dovolil posuzovat. Budu tak jen vycházet z toho, co napsal Martin Škabraha, a komentovat jeho text. Martin Škabraha tvrdí, že lidé, kteří se nemohou zúčastnit experimentů se zvířaty nebo třeba nesnáší pohled na krev, nemohou posoudit účinnost některých léčebných metod. A zdá se naznačovat, že tím se stává rozhodnutí o tom, zda tyto léčebné metody fungují, neobjektivní. Ovšem to není pravda, i člověk, který se nemohl zúčastnit experimentů na zvířatech a nesnáší pohled na krev, může posoudit, zda a do jaké míry je transfuze krve či transplantace srdce účinnou medicínskou metodou. Stejně tak lze o účinnosti konopí při léčbě různých chorob, například metody inhalace výparů z konopí zmíněné Martinem Škabrahou, posoudit objektivně pomocí vědeckých metod. A to byla otázka, na kterou měl a také odpověděl pozvaný odborník. Neřešil otázku, zda se má legalizovat marihuana. Neřešil ani otázku, za jakých podmínek je možné neověřenou metodu zkoušet na pacientech. To, že inhalace konopných výparů může mít i nežádoucí účinky, asi Martin Škabraha nepopře. A takové účinky můžou mít i další léčebné metody. Asi by měla být stanovena nějaká pravidla pro to, kdy a za jakých okolnosti mohou lidé, a tedy i Bushka Bryndová, experimentovat s léčebnými metodami na pacientech.

Už Hynek Bíla upozorňoval, že z textu Martina Škabrahy se zdá, že je přesvědčen o neexistenci objektivní metoda posouzení, zda je daná léčebná metoda účinná nebo zda má a jaké nežádoucí účinky. A také, že experimentovat na lidech může kdokoliv čistě na základě svých subjektivních představ. Ovšem i já souhlasím s Hynkem Bílou, že toto pravděpodobně na mysli neměl. Protože v případě, že by se léčebné metody nedaly objektivně posoudit, tak by každý léčitel a lékař při užití jakékoliv léčebné metody postupoval vždy správně. Ať už by se s pacientem stalo cokoliv. Přece je vše jen otázka subjektivního pohledu. Rozhodnutí sporu o účinnosti léčebné metody je možné právě v případě, pokud její objektivní posouzení možné.

A právě to je i hlavní aktivita spolku Sisyfos, který upozorňuje na případy výrobků a léčebných postupů, která se prezentují jako objektivně fungující, ale nesplňují kriteria vědeckého potvrzení této funkce. Tedy nejde o žádné inkvizitory. Ale o tom už psal více Hynek Bíla.

Ideologizace vědy, ano či ne?

Karel Dolejší ve své úvaze tvrdí, že už „ze školy všichni víme, že ve středověku byl rozum služkou teologie“ a dochází k závěru, že věda tedy musí být i dnes ideologická a to ideologická tím správným směrem. Který je ten správný, lze číst z podtextu třeba těchto řádek: „Jedni zastánci konkrétních hospodářských zájmů maskovaní za prezidenty bojují proti klimatologii, která hrozí poškodit kšefty ropných společností; jiní mají opět námitky proti podrobným výzkumům působení geneticky modifikovaných potravin, atd.“ Nevím jak ostatní, ale já jsem si ze školy odnesl dojem, že i v tom středověku byl vztah mezi rozumem a teologií mnohem komplikovanější, než to prezentuje Karel Dolejší. A určitě by to neměl být důvod k tomu, aby byla pod ideologickou kuratelou věda dnes. Pokud mluvíme o boji proti klimatologii a genetickým výzkumům, tak lze jmenovat řadu případů, kdy k ještě tvrdším jeho metodám přistupují tentokrát z opačných ideologických pozic organizace typu Greenpeace a zase jiní „zastánci konkrétních hospodářských zájmů maskovaní za prezidenty“. Nevím jestli jsem opravdu správně pochopil to, co Karel Dolejší navrhuje. Je to, aby se vědci rozdělili podle svých ideologických či politických pohledů a střetávali se na kolbištích pod prapory různých „zideologizovaných věd“? Doufám, že ne. Podle mě je úkolem vědy zjistit, jak to reálně vypadá s vývojem klimatu, s vlastnostmi geneticky modifikovaných potravin a dalšími problémy.

Doufám, že má Karel Dolejší spíše na mysli to, co i já, a o čem jsem psal ve svém předchozím článku. Tedy, že je potřeba finančně podpořit ty obory výzkumu, které jsou důležité pro rozvoj naší civilizace. A mezi ně bezesporu patří jak studium vývoje klimatu tak výzkum geneticky modifikovaných organismů. A je třeba žádat od vědců co nejpřesnější data bez ohledu na to, jestli se hodí do našeho ideologického kastlíku.

Otázka klimatických změn a ideologický nátlak na vědce

Má naděje, že nebezpečnost dopadu ideologizace do vědy si Karel Dolejší začíná uvědomovat, plyne i z jeho posledních článků v Britských listech. V svém článku „Co nevíme o globálním oteplování“ Karel Dolejší informuje o úvaze uveřejněné v časopise Nature, která se zabývá napadáním klimatologů s ideologických pozic. Ale v článku je přesně to, o čem jsem psal ve svém posledním článku na Britských listech. Zde jsou má slova:

„Politici i aktivisté by tak měli od vědců žádat co nejpřesnější a nejpečlivější studium jevů, které s vývojem klimatu souvisí. Měli by podpořit co nejpřesnější možná měření v této oblasti a zlepšování klimatických modelů. Měli by chtít pravdivé informace, bez ohledu na to, jestli se jim to hodí či nehodí do jejich ideové škatulky. A přesné údaje o nepřesnostech měření i modelů.“

Jsem rád, že i Karel Dolejší si začíná uvědomovat tuto nutnost. Bohužel to v současné době probíhá jinak. Pokud vědci uveřejní data, která ideologické představě politika či aktivisty neodpovídají nebo je upozorní na to, že si z možných variant vývoje vybírají ty limitní případy, které jsou extrémní a spíše nepravděpodobné, tak se dočká napadání, morálního zatracování a ideologických nálepek. Mám jenom trochu strach, jestli není voláni po odideologizování pohledu na výzkum klimatických změn u Karla Dolejšího jen důsledkem toho, že v současnosti takové ideologizující tendence zesílily u „klimaskeptiků“. Nejsem si jistý, zda si připouští, že ideologický tlak na vědce do této oblasti vnesla již dříve s obrovskou razancí druhá strana v čele například s organizací Greenpeace. Ta vědce, kteří upozorňovali, že v jejich kampaních jsou prezentovány často ty extrémní a spíše nepravděpodobné varianty vývoje klimatu a vůbec neberou v úvahu nejistoty v našem poznání, označovala za vrahy, kteří zabíjí lidi v rozvojových zemích.

Pokud se podíváme třeba na situaci u nás, je to krásně vidět třeba na kampani kolem modernizace elektrárny Prunéřov. Ať už bude nakonec vybrána libovolná z diskutovaných variant, bude to jedna z nejmodernějších uhelných elektráren na světě. Její vliv na vývoj klimatu v kontextu ohromného množství daleko méně efektivních uhelných elektráren v celém světě, bude zanedbatelný. Jak rozebírá zmiňovaný článek v Nature, jsou naše znalosti vývoje klimatu a dopadu jednotlivých vlivů na ně dost omezené. Přesto zelení aktivisté neváhají předvádět odborníkům, kolik že zavraždí lidí, když doporučí jako nejoptimálnější jinou variantu než tu, která odpovídá jejich ideologickému klišé. Zelení aktivisté, kteří zaranžovaly účast Mikronésie ve stavebním řízení, nechtějí znát, jaká je v tomto případě objektivní realita a jaké mohou být dopady různých variant modernizace Elektrárny Prunéřov na Mikronésii. Dokonce si myslím, že je jim jasné, že nejistoty dnešních modelů vývoje klimatu jsou tak velké, že k takové podrobnosti nemohou říci nic. Už dopředu tedy označují odborníky, kteří se nevyjádří pro jejich variantu za zkorumpované a vrahy obyvatel Mikronésie.

Doufám tedy, že své výzvy Karel Dolejší myslí vážně. Že opravdu chce, aby se mohlo bez osočování a dehonestace diskutovat o neurčitostech v našem stavu znalostí v klimatologii. Aby se mohla rozebírat dosažená přesnost naměřených dat a rozebírat nejistoty v určení míry vlivu člověka na vývoj klimatu. A také posuzovat, jaké zásahy jsou efektivní a jaké ne. Mohl by totiž k příznivé atmosféře pro klimatologii a další vědní obory přispět. Třeba právě tím, že by svým kolegům mezi zelenými aktivisty vysvětlil, jak jsou demagogické kampaně z ideologických pozic škodlivé.

Nakonec jeden subjektivní pohled

Jak už v této diskuzi o vědě zaznělo mnohokrát, jsou témata, která jsou subjektivní a věda je řešit nemůže. Jsou to otázky světonázorové, morální, etické či politické. Takže teď se vyslovuji k nim a následující názory jsou tak čistě mé a subjektivní. Uznávám, že život bez vědy, techniky, kde léčí jen šamani, jaký žijí například domorodci v Amazonském pralese, může být stejně hodnotný, šťastný a smysluplný jako život v naší civilizaci. Stejně takový může být i život v náboženském státě řídícím se zákony šaria nebo v komunistické Číně. Přesto ale pro mě a mé potomky považuji osobně za nejlepší společnost, která je sekulární a umožňuje existenci různých náboženství a politických proudů. A snaží se zajistit co nejvyšší míru občanských svobod. Společnost, která se rozhodla pro vědecké poznávání našeho světa, pro rozvoj vědy a techniky. Protože právě tato umožňuje největší možnost a rovnoprávnost v přístupu k životní úrovni, názorové svobodě, ke vzdělání či zdravotní péči pro své členy. Myslím, že ta dává nejširší možnosti pro volbu osobní životní dráhy pro co nejrůznorodější. I největší šanci pro přežití lidské civilizace a rozumu. K tomu, aby fungovala a rozvíjela se, potřebujeme kvalitní průmysl, zemědělství, zdravotnictví, školství, kulturu, politiku, vědu (ať základní tak aplikovaný výzkum) a řadu dalších jejích prvků. A spolupráci mezi jednotlivými těmito komponentami. Je třeba řešit řadu velice náročných problémů, mezi kterými je například právě třeba ochrana životního prostředí nebo zajištění kvalitní zdravotní péče, dostatku potravin, vody a energie. A podle mého názoru je právě tendence k ideologizaci všech komponent společnosti, a tedy i vědy, velmi špatnou cestou, která drasticky snižuje postavení naší civilizace. Napadání přírodovědného a technického poznání, které se objevuje, je jedním z faktorů, které vedou k nedostatku přírodovědně a technicky vzdělaných lidí. A technologie, které umožní produkovat (ať už půjde o solární, jaderné, větrné či jiné zdroje) nebo šetřit (úsporné technologie) energii, nevzniknou v soudních sporech nebo při happeningu. I když mám dojem, že někteří lidé si to myslí. Pokud chceme rozvoj naší civilizace udržet, bez vědy a náročného vzdělávání v těchto oborech se to neobejde. Tam se to nedá „okecat“. Mám ale bohužel dojem, že naše školství se vydalo jiným směrem. Spíše k nenáročnému získání papíru o středoškolském či vysokoškolském studiu téměř pro všechny, než k náročnému studiu a kvalitním znalostem. Ale to už je pro další náročnější rozbor. Tyto trendy jsou pro nás velkým rizikem. Karel Dolejší nedávno psal o tom, že Čína je druhým nejvýkonnějším státem v oblasti vědeckého výzkumu. A hlavně toho chemického a materiálového. Právě ten je tím, který určuje technologickou úroveň dané země. Spojené státy pomalu začínají odepisovat svůj program letů s lidskou posádkou a ani angažovanost Evropy v této oblasti příliš neroste. Iniciativa Čína naopak vzrůstá systematicky. A podobné tendence vidíme i v dalších špičkových technologických oblastech. Může se tak stát, že o tom, jak bude společnost i u nás v budoucnu vypadat, bude rozhodovat třeba právě Čína.

V Řeži 1. února 2010

---