Je možná kosmická budoucnost lidstva? Budeme mít dostatek
energie?
Vladimír Wagner
„... A
všechny tyto příběhy se vyprávěly ve snaze dát Marsu život, přivést ho
k životu. Protože jsme stále ještě ti živočichové, kteří přežili dobu
ledovou, vzhlíželi v úžasu k obloze a vyprávěli příběhy. A Mars nikdy
nepřestal být tím, čím byl od prvopočátku – významným znamením, významným
symbolem, významnou mocí.
A tak jsme přišli. Byl mocí – teď se stal domovem.“
Kim Stanley Robinson: Rudý Mars
„Cílem není stvořit další Zemi. Ne další
Aljašku nebo Tibet, ne nějaký Vermont nebo Benátky, ba ani Antarktidu. Cílem je
vytvořit něco nového a zvláštního, něco marťanského“
Kim Stanley Robinson: Zelený Mars
V řadě studií, které se zabývají
energetickou budoucností lidstva se často objevuje jeden omyl, který vede
k značnému podcenění jaderné energetiky a tím i energetických a kosmických
možností vývoje lidské civilizace. Například se objevuje i nedávných číslech
časopisu Astropisu, kde se známý astronom Luboš Kohoutek zabýval i budoucností
lidské civilizace a možností případné kolonizace našeho bližšího i
vzdálenějšího vesmírného okolí. Výsledky jeho úvah tak vycházejí značně
pesimisticky. Stejný omyl se vyskytuje poměrně často. Nedávno například i
v příspěvku známého novináře Jiřího X. Doležala „Klaus
a jádro“. Chyba spočívá v tom,
že uvažuje pouze klasické reaktory, které využívají jen izotop uranu
s počtem nukleonů 235. Toho je v uranových rudách méně než jedno
procento. Pokud se však začnou i v komerční jaderné energetice intenzivně
využívat rychlé (množivé) reaktory, bude možno využít všechen zbývající uran a
množství dostupného paliva se více než stonásobně zvýší. Takže často uváděný
údaj o tom, že naleziště uranu vystačí při současné spotřebě 40 – 80 let, se
tak týká pouze známých těžitelných zásob a pouze uranu 235 využitelného
v klasických reaktorech. Uranu 238 je stokrát více a jeho zásoby by tak
vystačily při současné spotřebě na tisíciletí. Podle mého názoru je vyřešení
otázky dostatku energie tím kritickým pro rozvoj technické civilizace. Pokud by
byl zajištěn dostatek energie, lze provádět velmi efektivní recyklaci surovin,
ochranu životního prostředí a lze efektivně využívat zdroje surovin. Myslím, že
právě jaderná energetika by mohla být jedním z těch hlavních zdrojů
energie v následujícím období. Proto bych se pokusil o rozbor možností
v této oblasti. Vím, že můj optimismus v oblasti možného kosmického
vývoje lidstva a smyslu takové cesty je subjektivní a většina čtenářů je sdílet
nemusí. Nemusí se nadchnout vizí rozšíření lidské civilizace na Mars, zobrazené
například v SF románech Kim Stanleye Robinsona. Přesto si myslím, že i pro
ně mohou být předložené informace zajímavé a snesou, aspoň občas, i pro Osla
nestandardně dlouhý příspěvek. Navíc, když je to v době, kdy si
připomínáme počátek kosmické éry.
Funkce všech typů
jaderných reaktorů využívajících štěpení jader je založena na využití štěpení
indukovaného pomocí záchytu neutronu. Protony i neutrony v jádře mají tendenci
se párovat – vázat do dvojic. Následkem toho jsou izotopy se sudým počtem
neutronů daleko stabilnější než ty s lichým. Díky tomu se při záchytu
neutronu lichým izotopem uranu (uran má 92 protonů) a jeho přeměně na sudý
izotop uvolní značné množství energie, které stačí k jeho rozštěpení. Při
štěpení se kromě vzniku dvou jader uvolní ještě několik neutronů, které pak
mohou být zachyceny jiným štěpným jádrem[1]. Celý
proces se pak opakuje a důsledkem je vznik procesu, který se označuje jako
štěpná řetězová reakce. Systém se štěpným materiálem může být uspořádán různým
způsobem. Jestliže je v každé následující generaci větší počet neutronů, hovoříme
o systému nadkritickém. V tomto
případě dochází k velmi rychlému nárůstu počtu neutronů, počtu štěpení a
uvolňované energie. Jde o proces, který se využívá v jaderné bombě.
Abychom dostali systém, ve kterém by počet štěpení a množství uvolňované energie
byly stabilní, musíme zajistit konstantní počet neutronů. Takové systémy se
označují jako kritické a jsou jimi
všechny typy používaných jaderných reaktorů. V případě, že v systému
bude štěpením vznikat méně neutronů než jich bylo v předchozí generaci,
mluvíme o podkritickém systému.
Pokud chceme takový systém udržet v chodu, musíme dodávat neutrony
z vnějšího zdroje.
Klasické reaktory
Klasický reaktor využívá toho, že
pravděpodobnost záchytu neutronu s velmi malou energií jádrem uranu je
více než o dva řády větší než pro záchyt neutronu s daleko vyšší energií
vzniklého při štěpení. Proto je důležitou součástí tohoto reaktoru moderátor.
Jde o materiál, který neutrony zpomalí, takže rozložení jejich rychlostí
odpovídá pouze tepelnému pohybu neutronů. Nejvhodnější je materiál
s nejlehčích atomů. Z prosté kinematiky srážky neutronů s jádrem
takového atomu plyne, že při ní právě nejlehčím atomům předává neutron nejvíce
kinetické energie a nejrychleji se zpomaluje. Zpomalené neutrony jsou
zachycovány jádry uranu
Obr č.1) Ve
finské jaderné elektrárně v Olkiluoto se jako třetí energetická jednotka buduje
jeden z nejmodernějších klasických jaderných reaktorů s výkonem 1600
MW (zdroj společnost TVO).
Klasický reaktor tak musí
obsahovat kromě obohaceného uranu jako paliva i moderátor. Velice často jím
bývá voda. Kromě zpomalení neutronů musí reaktor plnit i tři další funkce.
Většinou je zajišťují tři různé typy tyčí z materiálu, který pohlcuje
neutrony. Hustotu neutronů je třeba průběžně dolaďovat a k tomuto
okamžitému ovládání reaktoru slouží řídící tyče. V průběhu činnosti
reaktoru postupně ubývá uran 235 a přibývají produkty štěpení, které mohou
intenzivně neutrony pohlcovat. Zhoršuje se tak neutronová bilance reaktoru. Proto
jsou v reaktoru kompenzační tyče, které jsou po zavezení reaktoru čerstvým
palivem úplně zasunuty a intenzivně pohlcují neutrony. V průběhu činnosti
se postupně vysouvají, aby neutrony pohlcovaly méně. Poslední tyče se nazývají
havarijními a při vzniku krizové situace se automaticky (většinou gravitačním
volným pádem) zasunou do reaktoru a intenzivním pohlcováním neutronů řetězovou
štěpnou reakci zastaví.
Přímo a potenciálně využitelné jaderné palivo: uran 235,
uran 238 a thorium 232
Jako palivo jaderného reaktoru mohou sloužit
štěpná jádra. V dostatečném množství se v zemské kůře vyskytují dva
izotopy uranu – uran
V průběhu let se
zastoupení jednotlivých izotopů mění. Před několika stovkami miliónů let bylo
procentuální zastoupení uranu 235 v uranové rudě vyšší. To je důvod, proč
mohly fungovat přírodní reaktory, jejichž existence byla poprvé zjištěna
v roce 1972 v povrchovém dole na uran Oklo v Gabonu. Stáří
příslušných hornin určené rubidio-stronciovou metodou je 1,74 miliard let.
V té době obsahovala uranová ruda 3 % uranu 235, tedy zhruba tolik, kolik
se používá v mírně obohaceném klasickém reaktoru. Jako moderátor sloužila
voda, která v některých obdobích zalévala uranová ložiska. Reaktor tak
běžel s přestávkami desítky až stovky tisíc let, vždy když zaplavení rud
vodou vytvořilo potřebné podmínky. Jak bylo zmíněno, velkou pravděpodobnost
štěpení po záchytu neutronu mají liché izotopy uranu a tak se štěpily a
spotřebovávala pouze tato jádra. Přírodní reaktor tak byl objeven kvůli menšímu
obsahu izotopu uranu 235. Konečný důkaz však poskytla přítomnost některých
lehčích prvků vznikajících při štěpení, které by se tam jinak nemohly
vyskytovat.
Obr. č. 2) Zbytky přírodního reaktoru v Oklo
(Gabon).
Vidíme, že jediným
štěpným izotopem, který má lichý počet neutronů a je vhodný pro okamžité použití v reaktorech, je izotop
uranu 235. Ostatní dva zmíněné izotopy uran 238 a thorium 232 se napřed musí
záchytem neutronu přeměnit na jádro s lichým počtem neutronů.
V případě izotopu uranu 238 vzniká uran 239 a pak po dvou přeměnách beta
se změní na štěpné plutonium 239, z thoria 232 vzniká thorium 233 a po dvojici
přeměn beta vznikne štěpný uran 233.
Rychlé (množivé) reaktory.
Rychlé reaktory využívají ke štěpení neutrony
bez toho, aby je moderovaly. Jak jsme si už říkali, v tomto případě je
pravděpodobnost záchytu a následného štěpení uranu 235 mnohem menší. Abychom
dosáhli kritického stavu, musí být hustota neutronů a tím i počet štěpení
mnohem větší. Proto musí být i větší podíl izotopu uranu 235. Rychlé reaktory
tak potřebují obohacení nejméně 20 %. Větší počet štěpení vede i k efektivnější
produkci energie ale i k nutnosti účinnějšího odvodu tepla z takového
reaktoru. K chlazení se využívá většinou tekutý sodík nebo olovo. Tyto
materiály navíc moderují neutrony daleko méně než třeba voda a nemění tak jejich
energii. Díky vysoké hustotě neutronů rychlé reaktory velice efektivně
přeměňují záchytem neutronu uran 238 na plutonium 239. Tento izotop plutonia
lze využít místo uranu 235 jako palivo pro klasické i rychlé reaktory. Vhodnou
konfigurací rychlého reaktoru lze docílit i takových podmínek, že reaktor
produkuje více plutonia 239 z uranu 238 než spálí uranu 235 ( nebo
plutonia 239). Hlavní část reprodukce paliva probíhá v obálce
z přírodního nebo ochuzeného uranu kolem aktivní zóny a takové rychlé
reaktory se označují jako množivé.
Existuje řada rychlých
reaktorů. Jde o reaktory výzkumné nebo vyrábějící zbrojní plutonium. Velký
počet je jich na atomových ponorkách a lodích. V tomto případě se využívá
toho, že pro daný výkon mohou být rychlé reaktory daleko kompaktnější a menší
než klasické. Ze stejných důvodů jsou tohoto typu i reaktory, které se
používaly nebo plánují používat na kosmických sondách. Rychlých reaktorů, které
by se daly označit jako energetické, je pouze několik. Jmenujme rychlý množivý
reaktor Phénix s elektrickým výkonem
250 MW postavený v roce 1973 ve Francii. Činnost mnohem většího
reaktoru Superphénix s výkonem 1200 MW, dokončeného v roce 1982, byla
díky řadě problémů s chladícím systémem a hlavně z finančních důvodů
v roce 1997 zastavena. Rychlý reaktor v japonském Monju má elektrický
výkon 280 MW. Tyto reaktory jsou chlazeny tekutým sodíkem. A systém chlazení je
také u nich nejčastějším zdrojem problémů a havárií. Kvůli jedné takové je
reaktor v Monju v současnosti odstaven a jeho opětovné spuštění se
chystá na rok 2008. Největším rychlým množivým reaktorem, který reálně funguje
jako normální energetický reaktor zásobující elektrickou síť, je reaktor BN600
s elektrickým výkonem 600 MW v Bělojarské jaderné elektrárně
v Rusku.
Obr.
č. 3) Energetické rychlé množivé reaktory
jsou například v Monju (Japonsko) a v Bělojarské elektrárně (Rusko).
To, že není více
energetických rychlých reaktorů, je dáno hlavně tím, že díky své vyšší technologické
náročnosti jsou oproti klasickým reaktorům i dražší. V současnosti je
dostatek uranu 235 a palivo pro klasické reaktory je velmi levné. To se však
v budoucnu změní a rychlé jaderné reaktory se tak stanou i ekonomicky
atraktivní.
Urychlovačem řízené transmutory
Další možností, jak efektivně využít veškerý
dostupný štěpitelný materiál a snížit množství nebezpečného jaderného odpadu,
je využití urychlovačem řízených transmutačních systémů. V tomto případě
se jedná o podkritický systém. Jako vnější zdroj neutronů se využívá terč
z těžkých atomů (olova, wolframu, uran, soli uranu...), který je ozařován
svazkem protonů urychlených na rychlosti blízké rychlosti světla.
V tříštivých reakcích protonů s těžkými jádry terče se produkuje
velké množství neutronů. Terč je umístěn v nádobě podobné jadernému
reaktoru, vyplněné transmutovaným a štěpným materiálem. Protože hlavním zdrojem
neutronů jsou tříštivé reakce a ne štěpení, můžeme dosahovat daleko vyšší
hustoty neutronového pole a daleko efektivněji přeměňovat prvky pomocí i
mnohonásobného záchytu neutronů. Transurany se tak přeměňují na štěpná jádra.
Záchytem neutronů se může i část radioaktivních produktů štěpení s dlouhou
dobou života přeměnit na jádra stabilní nebo s dobou života dostatečně
krátkou. Celý systém by se tak skládal z urychlovače protonů, terče a
„jaderného reaktoru“. Velkou výhodou je, že takový systém je velmi málo citlivý
na složení zpracovávaného paliva a odpadu, neboť jeho hlavní zdroj neutronů je
nezávislý na štěpení. Systém by tak přeměňoval radioizotopy i produkoval pomocí
štěpení energii. Část vyrobené elektrické energie by se používala na provoz
urychlovače a část by se posílala do elektrické sítě. Takové systémy jsou zatím
ve stádiu úvah a testů jednotlivých jejich komponent. Hlavními problémy jsou
konstrukce vysoce spolehlivého a ekonomického urychlovače s dostatečně
vysokou intenzitou svazku protonů, chlazení velmi intenzivně zahřívaného terče
a průběžná separace radioizotopů. Z tohoto důvodu se uvažuje o tekutém
terči z olova nebo solí uranu.
Obr. č. 4) Testy
terče MEGAPIE pro urychlovačem řízené transmutační systémy z tekuté
slitiny olova a bismutu proběhly nedávno na urychlovači v PSI (Švýcarsko)
(zdroj experiment MEGAPIE).
Jaderný odpad nebo zdroj energie?
Pokud máme na mysli jaderný odpad vznikající za
provozu klasických reaktorů, je vhodnější používat název vyhořelé jaderné
palivo. Jestliže se podíváme na jeho složení, zjistíme, že jeho hlavní část je
uran, kterého je 96 %. Jde o uran
Teoreticky by bylo sice
asi možné přeměnit i všechny dlouhodobě radioaktivní štěpné produkty, ovšem
z praktických a ekonomických důvodů nějaký radioaktivní odpad zůstane.
Jeho objem však bude o několik řádů nižší.[2] Spolu
s odpadem, který vzniká v neenergetických jaderných aplikacích, jej
bude třeba dlouhodobě ukládat. Vzhledem k malému objemu by to však nemělo
představovat vážný problém, neboť by pak byl potřebný jen velmi omezený počet
konečných úložišť. Takové úložiště se už začalo připravovat ve Finsku. Pro
úložiště ONKALO byla vybrána lokalita Olkiluoto, kde v roce 2004 začaly
konstrukční práce. Do roku 2010 bude budována ta část tunelů a celého zařízení,
která umožní podrobné testy stability hornin a celého podzemí v této
oblasti a v letech 2010 až 2020 by mělo být celé konečné úložiště
dobudováno. Patří tak k zařízením v nejpokročilejším stadiu. Ve
většině dalších případů není zatím vybrána ani konečná lokalita. Což však
neznamená žádný problém, neboť vyhořelé palivo musí být několik desítek let
v přechodném úložišti a s největší pravděpodobností se navíc spíše
využije jako palivo v pokročilejších systémech.
Využití jaderné energie ze štěpení technickou civilizací
Jaderný štěpný materiál má význam pouze pro
energetické využití, jeho vypotřebování pro tyto účely nepředstavuje ztrátu
kvality našeho prostředí a nedá se na rozdíl od ropy nebo uhlí předpokládat
jeho lepší využití v budoucnu.
Největší prioritou je
dlouhodobě stabilní jaderná energetika pro Čínu a Indii. Mohla by být
ekologickým řešením jejich obrovských energetických potřeb daných velkým počtem
obyvatel. Indii navíc chybí jiné zdroje
energie, jako je uhlí či nafta. Nemá ani větší zásoby uranu. Má však jedny
z největších zásob thoria. Proto se velice angažuje ve vývoji rychlých
reaktorů a urychlovačem řízených transmutorů. Stejné snahy projevuje i
Austrálie, která má obrovské zásoby uranu a thoria. Ta má malou hustotu
obyvatelstva a energetickou nouzí netrpí. Atraktivní by, vzhledem
k současnému nedostatku vody v této zemi, bylo v případě přebytku
produkce energie odsolování mořské vody. Ještě důležitější však je, že by se
thorium mohlo stát velice dobrým australským vývozním artiklem.
Dnešní renesance jaderné
energetiky a výstavba nových klasických reaktorů se postupně přelévají i do
Evropy a Spojených států. Souvisí to i s hledáním možnosti jak snížit
produkci skleníkových plynů. V relativně blízké budoucnosti si její rozvoj
vyžádá průmyslové využití rychlých reaktorů. Důraz na zavedení rychlých
reaktorů do energetické praxe je vidět i z toho, že z šesti typů
reaktorů, na kterých se pracuje v rámci mezinárodního programu vývoje
reaktorů čtvrté generace, jsou čtyři rychlé. Ekonomické, spolehlivé a bezpečné
reaktory čtvrté generace by měly jít do provozu někdy okolo roku 2030. Je třeba
zdůraznit, že fungující rychlé reaktory umíme stavět už teď, pracuje se však na
typech, které budou ještě efektivnější, bezpečnější a hlavně ekonomičtější.
Zavedení pokročilých
systémů schopných využívat uran 238 a thorium není možno příliš dlouho
odkládat. Problém by totiž mohl nastat v případě, když by se podařilo
spotřebovat uran 235 v klasických reaktorech bez toho, že by byla
zajištěna dostatečná zásoba plutonia 239 nebo uranu 233 pro stabilní provoz
jaderné energetiky založené na kombinaci klasických reaktorů a množivých
reaktorů nebo urychlovačem řízených jaderných transmutorů.
Nejen podle mého názoru
je jaderná energie právě tím zdrojem, který by mohl umožnit vyrovnání
ekonomické a životní úrovně různých oblastí Země bez devastace životního
prostředí a vytvořit tak podmínky pro stabilní a trvale udržitelný rozvoj
lidské civilizace.
Obr. č 5) Studie
potřebné pro budoucí urychlovačem řízené transmutační systémy se provádějí i
v Ústavu jaderné fyziky AVČR. Nalevo je náš cyklotron, na kterém je
postaven neutronový zdroj, který umožňuje studovat interakce neutronů
s vyššími energiemi. Napravo je náš PhD student u sestavy složené
z olověného terče a obálky z přírodního uranu, kterou s našimi
zahraničními kolegy ozařujeme protony s velmi vysokou energií na Nuklotronu
v SÚJV Dubna.
Závěr
„Přestože
technika funguje, stalo se módou na techniku žehrat, pohrdat jí, pokládat ji za
škodlivou, a o tom se dnes píší scifi knihy – o škodlivosti techniky. ...
Myslím, že kdyby Jules Verne dnes vstal z mrtvých, že by asi z téhle
nálady byl zoufalý a že kdyby ho požádali, aby napsal něco pěkného, tak by asi
zase napsal něco technologicky optimistického a nebyl by pochopen. Byl by
vypískán.“
O. Neff: beseda
z cyklu Třetí dimenze, Vesmír 2/2007
Než se pustím do polemiky s pesimistickými
závěry Luboše Kohoutka a dalších o budoucích možnostech lidské civilizace,
chtěl bych zdůraznit, že i podle mého názoru bude ještě velmi dlouho Země pro
lidstvo jediným domovem a ochrana životního prostředí vhodného pro člověka musí
být nejvyšší prioritou. Zdroje energie by měly být co nejvíce diverzifikovány.
Důraz by měl být kladen na jejich efektivitu, návratnost, ekologický charakter
i na energetické úspory. A to na základě reálného posouzení všech dopadů. Aby
se například neprosazovalo masové nasazení biomasy, i když může být efektivní
jen někde a někdy a často vede ke zhoršení přístupů k potravinám i ničení
lesů a pralesů v některých částech světa. Podle mého názoru, právě
ekologické požadavky preferují jadernou energetiku jako hlavní zdroj energie,
přinejmenším v tomto století. V předchozích částech jsem se snažil
ukázat, že v případě průmyslového využití rychlých reaktorů nebo jiných
pokročilých systémů umožňujících využívat 238U, 232Th a
transurany, které se vyskytují ve vyhořelém jaderném palivu, jsou zajištěny
dostatečné zásoby surovin pro produkci energie z jádra na tisíciletí.
Využití pokročilých systémů navíc řádově omezí produkci radioaktivního odpadu.
V horizontu jednoho století bude nejspíše také možné tuto energii alespoň
zčásti nahradit termojadernými systémy.
Jak už bylo řečeno
v úvodu, je dostatek energie pro rozvoj lidské civilizace klíčový. Lze se
díky němu vypořádat i s otázkou nedostatku surovin. U nich většinou není
problém v tom, že by nebyly vůbec. Velká část zásob se však vyskytuje ve
velmi málo koncentrované podobě a jejich získávání je energeticky náročné.
Pokud však lidstvo bude mít dostatek energie, nepředstavovalo by to vážný
problém. Navíc, pokud se tento prostředek podaří využít ke zlepšení
životní, sociální a technologické úrovně obyvatelstva rozvojových zemí, zvýší
se mnohonásobně nejen vzdělanostní potenciál lidské civilizace ale i její
technologické a ekonomické možnosti. V takovém případě by pak mohlo být
dostatek zdrojů i na kosmické dobrodružství lidstva.
Pro cestování a
zásobování energií v rámci Sluneční soustavy jsou jaderné zdroje na bázi
štěpení dostatečné. Umožnily by v budoucnu energetické zabezpečení pro
vytvoření a udržení jednak stálé základny na Měsíci ale i na Marsu. Luboš
Kohoutek připouští, že i v současnosti by to mělo být technologicky
proveditelné. Já souhlasím, že v nejbližší budoucnosti se jedná o finančně
velmi náročné projekty a je třeba k jejich realizaci přistupovat velmi
zodpovědně. V delším časovém horizontu, a teď hovořím o staletích, bych
ovšem nevylučoval ani možnost osídlení Marsu. Nebude to pochopitelně tak brzo,
jak nastiňuje Kim Stanley Robinson ve své sci-fi epopeji o terafikaci Marsu, ze
které jsem si vybral citáty na úvod. Jaderná energetika by však mohla být
jedním z nástrojů, které to umožní provést. Uran a thorium se totiž vyskytují
v dostatečném množství i na dalších tělesech Sluneční soustavy a jinde ve
vesmíru.
Obr. č 6)
V budoucnu by lidé na Marsu nemuseli
být jen v dílech autorů vědecké fantastiky (obrázek našeho předního
výtvarníka vědecké fantastiky Teodora Rotrekla).
Pokud se jedná o
kosmické lety k nejbližším hvězdám, je pro jejich uskutečnění nejspíše nutné
realizovat termojaderný nebo anihilační pohon. Výroba antihmoty je energeticky
velmi náročná, potřebný dostatek energie by však jaderné elektrárny mohly
poskytnout. Pochopitelně, že takový projekt není s největší
pravděpodobností otázkou tohoto století. Potřebný stimul pro to, aby se do něj
lidstvo pustilo, by mohl být právě objev blízké exoplanety podobné Zemi. Ještě
lépe pak s ozónem prokazujícím existenci rostlinstva na ní. Pokud se
takové planety naleznou ve vzdálenosti do pár desítek světelných let, nemuselo
by rozšíření lidstva do blízkého vesmírného okolí být ani tak náročné, jako
byla svého času pouť našich dávných předků z africké kolébky do všech
koutů Evropy a Asie nebo osidlování Polynésie. Nemuselo by trvat ani tak
dlouho. Pokud se podaří překonat veškerá úskalí politického a sociálního
rozvoje lidské společnosti, tak technologické možnosti by měly být dostatečné
k tomu, aby bylo možné inteligenci v dlouhodobém horizontu ve vesmíru
rozšířit. A podle mého by to byl velice smysluplný cíl pro řadu generací.
Podrobný rozbor
minulosti, současnosti i možné budoucnosti jaderných zdrojů ve vesmíru, ať už radioizotopových
nebo založených na štěpení, termojaderné fúzi nebo anihilaci jsem napsal pro
časopis Kozmos. Pro ty, kteří mě budou považovat za nemístného optimistu, bych
si dovolil připomenout jen jednu skutečnost. S mladším synem teď čteme
romány Julese Verna. Od smrti tohoto zakladatele vědecké fantastiky uplynulo
jen o pár let více než pouhé jedno staletí. Každý sám může posoudit jak hodně
se změnily znalosti a technologické možnosti lidstva za tuto v kontextu
lidských dějin relativně krátkou dobu a jak se mohou změnit během staletí
následujících. Na základě tohoto
srovnání se dovolím i v dnešní době přihlásit k Vernově technologicky
optimistické vizi budoucnosti lidstva a zároveň se považovat za realistu.
Vladimír
Wagner
Ústav jaderné fyziky
AVČR Řež a FJFI ČVUT Praha
E_mail: wagner@ujf.cas.cz
WWW:
hp.ujf.cas.cz/~wagner/
