Jaderná energie pro meziplanetární sondy  

Meziplanetární sondy, které se vydávají do vzdálených oblastí sluneční soustavy, nemohou většinou využít jako zdroj elektrické energie sluneční baterie. Ukázalo se, že vhodným zdrojem tepla a elektrické energie jsou v takovém případě radioizotopové zdroje. Teplo se v nich uvolňuje rozpadem atomových jader a tepelnou energii lze následně přeměnit na energii elektrickou.  

Princip radioizotopového zdroje

Radioizotopový zdroj využívá rozpadu radioaktivních jader. Existují tisíce radioizotopů, pouze několik z nich má však vhodné parametry pro použití v radioizotopových zdrojích energie. Takový radioizotop musí mít především vhodný poločas rozpadu, tedy dobu, ve které se rozpadne polovina radioaktivních jader a počet rozpadů za jednotku času (měrná aktivita) klesne na polovinu. Poločas rozpadu musí být dostatečně dlouhý, aby zdroj pracoval potřebnou dobu a jeho výkon příliš rychle neklesal. Zároveň nesmí být příliš dlouhý, aby zdroj neměl měrnou aktivitu příliš nízkou a bylo možné dosáhnout potřebného výkonu. Počet rozpadů radioaktivních jader za časovou jednotku A klesá podle exponenciálního zákona:

                                                                                                                         (1)

kde At a A0 jsou měrné aktivity v čase t a v čase t=0. Tau a T1/2 je střední doba života a poločas rozpadu radioaktivního jádra. Pomocí tohoto vztahu můžeme snadno vypočítat měrnou aktivitu v libovolném čase. Průběh rozpadu a jeho rychlost prakticky nezávisí na vnějších podmínkách (změnu rychlosti rozpadu lze docílit jen za velmi extrémních podmínek v těsném okolí rozpadajícího se jádra a i tehdy dosahuje hodnot řádově procenta). Pro praktické využití musí být navíc produkce radioizotopu v dostatečném množství nepříliš komplikovaná a nákladná.
   

Izotop 

Poločas rozpadu [roky]

druh rozpadu 

způsob produkce 

60Co 

5,2742(13) 

beta 

pohlcení neutronu 

90Sr 

28,78(4) 

beta

štěpný produkt 

137Cs 

30,07(3) 

beta

štěpný produkt 

144Ce 

0,780529(22) 

beta

štěpný produkt 

210Po 

0,379112(5) 

alfa 

pohlcení neutronu 

238Pu 

87,7(3) 

alfa ,SF1,9x10-7

pohlcení neutronu 

242Cm 

0,44600(25) 

alfa ,SF6,2x10-6

pohlcení neutronu 

244Cm 

18,10(2) 

alfa ,SF1,3x10-4

Pohlcení neutronu 

 Tabulka 1: Použitelné radioaktivní izotopy (SF - štěpení jádra)

 
Zatím byl nejčastěji a v kosmickém výzkumu výhradně využíván radioizotop 238Pu, který má velmi výhodný poločas rozpadu. Další jeho výhodou je, že se při jeho rozpadu vyzařují částice alfa . Tyto částice se v materiálu velmi rychle zastaví a jejich kinetická energie se přemění v teplo.

Energie vzniklá rozpadem radioizotopu se tedy mění na teplo. To slouží k udržení tepelného režimu sondy nebo k výrobě elektrické energie pomocí termočlánku, který funguje na základě Seebeckova jevu. Německý vědec Thomas Johann Seebeck zjistil totiž již v roce 1821, že mezi koncovými průřezy vodiče se udržuje napětí Delta U, jestliže je mezi nimi tepelný rozdíl Delta T. Při malých rozdílech teplot Delta T platí jednoduchá úměra:

 Delta U = a Delta T                                                                                                                                          (2)

kde a je termoelektrický (Seebeckův) koeficient vodiče, Delta T rozdíl teplot. U kovů má a hodnoty řádu 10-6 až 10-5 VK-1 a u polovodičů dosahuje hodnot 10-5 až 10-3 VK-1. Hodnoty a mohou být jak kladné, tak záporné. U některých polovodičů byly zjištěny tepelné obory, kde je hodnota a na teplotě nezávislá. Termoelektrický článek pak vytvoříme pomocí uzavřeného obvodu složeného ze dvou různých vodičů (kovových nebo polovodivých), jejichž konce mají dokonalý vodivý styk. Udržujeme-li rozdíl mezi teplotami spojených konců Delta T, vzniknou v obvodu dvě napětí (viz vztah č. 2), která působí proti sobě a vytvářejí výsledné elektromotorické napětí:

 Delta Ue = (a 1-a 2)Delta T                                                                                                                                (3)

 Efektivita a stabilita přeměny tepelné energie v elektrickou určuje výsledné chování zdroje. V současnosti se nejvíce využívají termoelektrické materiály na bázi polovodičů. Patří mezi ně Bi2Te3, PbTe a SiGe, případně i BiSb a FeSi2. S těmito materiály se dosahuje účinnosti mezi 5% až 10%. Účinnost velmi silně závisí na pracovní teplotě a teplotní závislost účinnosti je pro různé materiály velmi odlišná.

 Jako příklad uvedeme radioizotopové zdroje užívané v kosmickém výzkumu Spojených států amerických. Současné sondy Galileo, Ulysses a Cassini byly vybaveny stejným typem zdroje (GPHS-RTG), jehož počáteční tepelný výkon byl okolo 4400 W a elektrický výkon pak přibližně 290 W, což reprezentuje účinnost 6,6%. Navíc je na palubě každé z těchto sond několik malých radioizotopových tepelných zdrojů, které udržují tepelný režim klíčových elektronických komponent. Sonda Galileo používá jako zdroj elektrické energie dvě jednotky typu GPHS-RTG. Teplo je produkováno přeměnou energie uvolněné při rozpadu jader plutonia. Pokles tepelného výkonu je tedy dán změnou počtu rozpadů za časovou jednotku, kterou určuje vztah (1). Pokud do něj dosadíme poločas rozpadu pro 238Pu z tabulky č.1, dostaneme pokles tepelného výkonu přibližně o 0,79% ročně. Za šest let poklesne tepelný výkon přibližně na 95.4% původní hodnoty. Konverze tepelné energie na elektrickou je zajišťována křemíko-germániovými (SiGe) termoelektrickými páry. Projektovaná pracovní teplota zdroje byla vybrána s ohledem na dosažení co největší účinnosti konverze tepelné energie v elektrickou. U jednoho konce je 1273 K (1000oC)a u druhého 573 K (300oC). Jelikož v čase tepelný výkon klesá, mění se i teploty koncových bodů. Tím se mění i účinnost konverze tepelné energie v elektrickou. V našem případě s teplotou klesá poměrně rychle i účinnost konverze. Elektrický výkon tedy klesá rychleji než výkon tepelný. Při startu v roce 1989 měly oba zdroje sondy Galileo celkový elektrický výkon 580 W a při příletu k Jupiteru v prosinci 1995 pak okolo 480 W. Tedy přibližně 83% původní hodnoty.

 Pro srovnání uvádíme, že plocha slunečních baterií, které by dodaly stejný výkon, by musela být 60-150 m2. Solární konstanta u Země je totiž 1368 W/m2. Jupiterova vzdálenost od Slunce je přibližně 5.2 krát větší. Výkon záření dopadajícího ze Slunce na jednotku plochy je u Jupitera menší než hodnota u Země v poměru kvadrátu obráceného poměru vzdáleností. Jeho hodnota je tedy přibližně 50 W/m2. Sluneční baterie mají v současné době maximální účinnost okolo 20%. Z jednoho m2 solárních baterií tak dostaneme u Jupitera maximálně elektrický výkon 10 W. A pro zajištění výkonu 480 W by bylo potřeba 48 m2. Ovšem toto číslo by muselo byt vyšší, protože nelze zajistit neustále ideálně kolmé nastavení panelů slunečních baterií na spojnici Slunce - sonda. Navíc by účinnost ve skutečnosti byla menší než zmiňovaných 20% a v průběhu letu by se snižovala. Dochází totiž k postupné degradaci povrchu panelu slunečních baterií.
 

Výhody využití radioizotopových zdrojů

 Z předchozího popisu plyne, že radioizotopové zdroje mají pro kosmicky výzkum nesporné výhody. Mezi ně patří zejména:

1) Funkční nezávislost na okolním prostředí a orientaci kosmické lodi. Odolnost vůči chladu a vakuu vesmírného prostoru a především vůči silné radiaci a magnetickým polím.

2) Dlouhá životnost, daná poločasem rozpadu radioaktivního jádra.

3) Jednoduchost, a tedy funkční spolehlivost. Tyto zdroje mohou spolehlivě pracovat velmi dlouho na místech, která neumožňují průběžnou kontrolu a opravu (například mise sond Voyager by se mohla protáhnout až na 40 let).

 
Problémy využití radioizotopových zdrojů

Hlavním problémem jsou ekologická rizika, která mohou nastat při případné havárii sondy. Plutonium je silně toxický materiál. Je to dáno jak jeho chemickými vlastnostmi, tak i samotnou radioaktivitou. Také ostatní radioizotopy uvedené v tabulce jsou toxické. Proto je třeba zamezit možnosti jejich úniku do životního prostředí.

V průběhu čtyř desetiletí, po která se tyto zdroje využívají ve vesmírném výzkumu, byla provedena řada vylepšení, která zajišťují bezpečnost při všech fázích letu vesmírné sondy, včetně nehod při startu nebo krátce po něm. Vycházelo se i ze zkušeností, které byly získány z havárií sond s radioizotopovými zdroji.

První nehoda se stala 21. dubna 1964. Po selhání nosné rakety shořel radioizotopový zdroj spolu s celou sondou při návratu do atmosféry v souladu s tehdejší koncepcí sondy. Plutonium se rozptýlilo v horních vrstvách atmosféry. Na základě této zkušenosti se změnila konstrukce zdroje tak, aby zdroj přežil návrat atmosférou v kompaktní formě.

Tato nová konstrukce se osvědčila hned při následující nehodě 18. května 1968, kdy byla družice Nimbus B-1 zničena krátce po startu ze základny Vandenberg v Kalifornii. Radioizotopové zdroje byly vyzvednuty u pobřeží Kalifornie z hloubky vody okolo 90 metrů, kam nepoškozené dopadly. Palivová náplň byla přepracována a plutonium použito při pozdějším letu.

Další nehoda se stala při letu Apolla 13 k Měsíci. To se po explozi kyslíkové nádrže v servisním modulu muselo vrátit k Zemi bez přistání na Měsíci. Lunární modul se zdrojem SNAP-27 na palubě se vrátil do zemské atmosféry, kde se rozpadl. Grafitové návratové pouzdro se zdrojem se potopilo v jižním Pacifiku do hloubky 8-9 km. Průzkumy atmosféry a vody v místě dopadu neukázaly žádné známky úniku jaderného materiálu.

Zatím poslední nehodou sondy s radioizotopovými zdroji na palubě byla havárie ruské meziplanetární sondy Mars-96 (Mars 8) připravované s mezinárodní účastí. Radioizotopové zdroje byly umístěny ve dvou autonomních stanicích určených pro měkké přistání na povrchu Marsu a ve dvou geologických penetrátorech připravených k planetárnímu výzkumu vůbec poprvé. Po startu 16. listopadu 1996 byla sonda vynesena na parkovací dráhu okolo Země. Při restartu však motor pracoval nesprávně. Sonda skončila na nesprávné dráze a při třetím oběhu zanikla v atmosféře. Radioizotopové zdroje, obsahující okolo 200 g plutonia, byly konstruovány tak, aby návrat do zemské atmosféry přežily. Dopadly někam do Pacifiku u pobřeží jižní Ameriky, nebo do pouštních oblastí na západě Chile a Bolívie. Přesné místo dopadu se však určit nepodařilo.

Celá konstrukce palivových článků je nyní podřízena požadavku co největší odolnosti, aby jaderný materiál včetně obálky, ve které je uložen, zůstal v kompaktní formě a nemohl se při libovolné myslitelné havárii rozptýlit v životním prostředí. Z tohoto důvodu se přešlo od kovového plutonia k stlačenému kysličníku plutoničitému PuO2, což je keramický materiál daleko odolnější proti nárazu i vysokým teplotám. U sondy Galileo je například každý zdroj složen z osmnácti oddělených modulů. Každý z nich obsahuje čtyři tablety plutonia o hmotnosti 151 g uzavřené v iridiové obálce. Vnější několikavrstevná uhlíková obálka zajišťuje ochranu před destrukčním, tepelným a erozivním účinkem prostředí při neplánovaném návratu do zemské atmosféry. Další uhlíkové části zajišťují ochranu při nárazu v okamžiku dopadu a iridiová obálka zabraňuje úniku plutonia v době po dopadu.

 
Historie použití radioizotopových zdrojů

 
Výzkum využití jaderné energie pro produkci elektrické energie na kosmických sondách začal v polovině padesátých let. Výsledkem tohoto výzkumu byly radioizotopové termoelektrické generátory. První dva starty sond s těmito generátory proběhly v červnu a listopadu 1961. Zdroje byly umístěny na vojenských navigačních družicích Transit 4a a 4b. Let sloužil k testům zdroje s výkonem 3 W v kosmických podmínkách. Operační použití bylo zahájeno v roce 1963.

Radioizotopové zdroje byly použity pro zásobování elektřinou automatických základen zřízených na Měsíci posádkami programu Apollo. Umožnily jejich činnost i během dlouhé měsíční noci. Při letu Apolla 11 byl použit pouze tepelný radioizotopový zdroj. Všech pět ostatních misí Apolla, které se na Měsíc dostaly, umístilo na jeho povrch kompletní radioizotopový zdroj elektrické energie. Všechny tyto zdroje spolehlivě fungovaly až do 30. září 1977, kdy organizace NASA měřící základny vypnula. Dva radioizotopové zdroje o celkovém elektrickém výkonu 85 W zásobovaly každý přistávací modul sondy Viking při jeho práci na povrchu Marsu na přelomu 70 a 80 let.

Skvělým úspěchem byl let sond Pioneer 10 a 11 vypuštěných v letech 1972 a 1973. Při startu měly jejich radioizotopové zdroje elektrický výkon 165 W. Po úspěšném průzkumu Jupitera a Saturnu pokračují v cestě do mezihvězdného prostoru. Spojení s Pioneerem 10 je stále z testovacích důvodů navazováno a jeho radioizotopový zdroj i po 27 letech funguje, i když jeho výkon již není dostatečný pro napájení vědeckých přístrojů. Sondy Voyager 1 a 2 startovaly v srpnu a září 1977. Po průzkumu všech velkých planet sluneční soustavy pokračují v cestě ven z ní. Jelikož zdroje energie a vědecké přístroje stále spolehlivě fungují, prodloužila NASA program Voyager a nazvala jej "Mezihvězdnou misí Voyager". Dá se předpokládat, že radioizotopové zdroje sondy budou schopny zajišťovat potřebný elektrický výkon až do roku 2020, tedy více než 40 let po startu. V té době už Voyager urazí okolo 24 miliard kilometrů.

 Stejně úspěšná je i sonda Galileo, která odstartovala v říjnu 1989 směrem k Jupiteru a dosud pracuje na Jupiterově oběžné dráze. Stále pracuje i sonda Ulysses postavená ve spolupráci NASA a ESA. Byla vypuštěna v únoru 1992 a s využitím gravitačního pole Jupiteru se dostala mimo ekliptiku. Zkoumá polární oblasti Slunce a vlastnosti meziplanetárního prostoru.

 Tři malé radioizotopové tepelné zdroje umožnily udržet tepelný režim vozítka Sojourner během marťanské noci. Vozítko bylo na Mars dopraveno 4. července 1997 sondou Mars Pathfinder a udržení stabilní teploty klíčových elektronických částí umožnilo jeho přežití v těžkých podmínkách po dobu 84 dní, což byl 12 násobek předpokládané životnosti. Vůbec poprvé byly připraveny radioizotopové zdroje k využití v geologických penetrátorech u sondy Mars-96. Ta se však, jak už bylo zmíněno, bohužel k Marsu nedostala.

 Teprve na začátku své cesty je sonda Cassini vypuštěná směrem k Saturnu. Její tři radioizotopové termoelektrické generátory dodávaly při startu dohromady elektrický výkon 870 W. Jejím cílem je intenzivní studium Saturnu, jeho prstenců a měsíců. Do atmosféry největšího měsíce Titanu vyšle sondu Huygens.  

 

Sonda 

Typ zdroje

Počet jednotek

Účel sondy (cíl mise) 

Datum vypuštění

Současný stav

Transit 4A 

SNAP-3 

navigační 

29.6.1961 

stále na orbitě

Transit 4B 

SNAP-3 

navigační 

15.11.1961 

stále na orbitě 

Transit 5BN-1 

SNAP-9A 

navigační 

28.9.1963 

stále na orbitě 

Transit 5BN-2 

SNAP-9A 

navigační 

5.12.1963 

stále na orbitě 

Transit 5BN-3 

SNAP-9A 

navigační 

12.4.1964 

havárie při startu 

Nimbus B-1 

SNAP-19 

meteorologický 

18.5.1968 

havárie při startu

Nimbus III 

SNAP-19 

meteorologický 

14.4.1969 

stále na orbitě

Apollo 11 

ALRHU 

tep. zdroj

měsíční 

16.7.1969 

na povrchu Měsíce 

Apollo 12 

SNAP-27 

měsíční 

14.11.1969 

na povrchu Měsíce 

Apollo 13 

SNAP-27 

měsíční 

11.4.1970 

havárie při letu 

Apollo 14 

SNAP-27 

měsíční 

31.1.1971 

na povrchu Měsíce 

Apollo 15 

SNAP-27 

měsíční 

26.7.1971 

na povrchu Měsíce 

Pioneer 10 

SNAP-19 

meziplanetární 

2.3.1972 

letí ze slun. soustavy 

Apollo 16 

SNAP-27 

měsíční 

16.4.1972 

na povrchu Měsíce

Triad-01-1X 

Transit-RTG

navigační 

2.9.1972 

stále na orbitě

Apollo 17 

SNAP-27 

měsíční 

7.12.1972 

na povrchu Měsíce

Pioneer 11 

SNAP-19 

meziplanetární 

5.4.1973 

letí ze slun. soustavy 

Viking 1 

SNAP-19 

povrch Marsu 

20.8.1975 

na povrchu Marsu 

Viking 2 

SNAP-19 

povrch Marsu 

9.9.1975 

na povrchu Marsu 

LES 8, LES 9 

MHW-RTG 

2,2

navigační 

14.3.1976 

stále na orbitě 

Voyager 2 

MHW-RTG 

meziplanetární 

20.8.1977 

letí ze slun. soustavy 

Voyager 1 

MHW-RTG 

meziplanetární 

5.9.1977 

letí ze slun. soustavy 

Galileo 

GPHS-RTG

meziplanetární 

18.10.1989 

obíhá kolem Jupitera

Ulysses 

GPHS-RTG

meziplanetární 

6.10.1990 

obíhá kolem Slunce 

Mars Pathfinder

LWRHU 

Tep.zdroj

povrch Marsu 

4.12.1996 

na povrchu Marsu 

Cassini 

GPHS-RTG

meziplanetární 

15.10.1997 

letí k Saturnu 

 

Tabulka č. 2: Přehled amerických kosmických těles, které využívaly, nebo stále využívají radioizotopové zdroje. Převzato z R.R. Furlog, E.J. Wahlquist: Nuclear News, duben 1999, str. 26

 
Budoucnost radioizotopových zdrojů

S výhledem do nového tisíciletí byl v amerických laboratořích spuštěn program vývoje nového dokonalejšího radioizotopového termoelektrického generátoru. Je zaměřen hlavně na zvýšení účinnosti konverze tepelné energie na elektrickou a získání efektivnějšího, menšího a lehčího systému, který takovou konverzi umožňuje. Při jeho konstrukci budou využity vlastnosti alkalických kovů. Předpokládá se konstrukce jednotky složené z osmi trubic s tuhým elektrolytem na bázi hliníku (Beta Alumina Solid Electrolite) spojených do série. U jednoho konce jednotky je umístěn zásobník tekutého alkalického kovu sodíku, který je ohříván tepelným plutoniovým zdrojem. Na tomto horkém konci se sodík vypařuje, při průchodu stěnami některé z trubic ztrácejí sodíkové atomy elektron a vznikají kladně nabité ionty (Na+). Ty se dostávají do elektrolytu v trubici a po průchodu touto trubicí se na jejím druhém chladném konci neutralizují zachycením elektronu pří průchodu stěnou trubice. Pára se ochlazuje a na chladném konci jednotky sodík kondenzuje. Odtud pak teče zpět k horkému konci a cyklus se opakuje. Získáme tak baterii, kde horký konec tvoří anodu a chladný konec katodu. Vnějším obvodem pak protéká elektrický proud.

Sondy, které by využily tyto nové zdroje, ještě nejsou vybrány. V úvahu přicházejí oběžnice Jupiterova měsíce Europy (Europa Orbiter), sonda k poslední planetě sluneční soustavy Plutu (Pluto-Kuiper Express) a sonda ke Slunci (Solar Probe).

Družice Europy by měla umožnit podrobný průzkum ledového příkrovu tohoto velkého měsíce Jupitera. Hlavním cílem letu má být potvrzení či vyvrácení existence kapalného oceánu pod ledovou pokrývkou. Pokud se existence oceánu potvrdí, bude navíc prováděno třírozměrné mapování tohoto oceánu. V každém případě bude zmapován ledový krunýř. Sonda bude hledat zdroj energie tohoto oceánu a také vhodná přistávací místa pro budoucí expedice. Hlavním přístrojem sondy proto bude radarový systém. Provoz sondy bude vyžadovat zajištění výkonu okolo 210 W v době šest let po vypuštění. Předpokládaný start je v roce 2003 a přílet k Europě v roce 2007.

Sonda k soustavě Pluto - Charon o hmotnosti okolo 225 kg by mohla startovat v roce 2004 a měla by k této dvojplanetě dorazit v roce 2012. Několik let by tento systém studovala a k tomu potřebuje mít 14 let po startu elektrický výkon 185 W, který by měl zajistit radioizotopový zdroj. Vzhledem ke svým malým rozměrům a parametrům dráhy je Pluto spíše součástí nedávno objeveného Kuiperova pásu než klasickou planetou. Průzkum geofyzikálních vlastností takových těles by mohl významně přispět k poznání záhad vzniku sluneční soustavy.

Sluneční sonda o hmotnosti okolo 250 kg využije k cestě do bezprostřední blízkosti Slunce gravitační pole Jupitera (stejně jako sonda Ulysses). Je to jeden z členů nové generace menších, samostatnějších a efektivnějších kosmických zařízení. Hlavními cíli sondy jsou: studium procesu zrodu a urychlování slunečního větru, procesu ohřívání sluneční korony, zaznamenávání vln a turbulencí uvnitř korony, pohled na sluneční póly z bezprostřední blízkosti, pohled na Slunce s rozlišovací schopností dosahující 20 km. Sonda se přiblíží ke Slunci až na vzdálenost tří slunečních poloměrů ( okolo dvou milionů km). Tepelný štít jí umožní vzdorovat teplotám okolo 2400 K ( 1117oC ). Předpokládaná doba startu sondy je rok 2007 a doba příletu sondy ke Slunci rok 2010.

Pro léta 2000 - 2015 navrhla NASA řadu dalších možných cílů výzkumu sluneční soustavy. Zatímco u kosmických sond předchozích desetiletí se jednalo zejména o jednoduché průlety okolo těles sluneční soustavy nebo o práci na oběžné dráze okolo nich, u budoucích misí začnou přibývat případy dlouhodobé práce ve velmi těžkých podmínkách v atmosféře nebo na povrchu. Příkladem sond, které se bez radioizotopových zdrojů neobejdou, mohou být mezihvězdná sonda (Interstellar Probe), přistání na měsíci Jupitera Europě (Europa Lander), průzkum vulkanické činnosti měsíce Io (Io Volcanic Observer), průzkum Saturnova měsíce Titanu (Titan Organic Explorer) nebo družice Neptuna (Neptune Orbiter). Pro splnění zadaných úkolů je potřeba vyvinout malé, lehké a kompaktní radioizotopové zdroje a efektivní systém termoelektrické konverze s aktivním chlazením. Je to nezbytné pro zásobování miniaturních geofyzikálních a chemických laboratoří, pracujících v atmosféře, na povrchu i pod povrchem různých těles sluneční soustavy. Zmíněné sondy představují pouze výběr z mnoha možností využití radioizotopových zdrojů, které umožní širší a podrobnější průzkum záhad naší sluneční soustavy. 

 
Závěr

Radioizotopové zdroje použité u řady kosmických sond dodávaly spolehlivě tepelnou a elektrickou energii nutnou k provozu těchto zařízení. Kumulovaná provozní doba takových zdrojů se už počítá na tisíce let bez poruchy. Pokud došlo na sondách k havárii, byl její původ spojen s jinou částí zařízení sondy nebo nosné rakety. Při žádné z těchto havárií nedošlo k pozorovatelnému ohrožení lidí nebo životního prostředí. Lze předpokládat, že i v budoucnu se jich bude hojně využívat při cestách do vzdáleného meziplanetárního a mezihvězdného prostoru nebo na měsíčních či planetárních základnách, které budou muset spolehlivě pracovat i v místech, kam Slunce nesvítí. Je možné očekávat zejména zvýšení účinnosti termoelektrické konverze. Výzkum nových postupů a materiálů by mohl přispět ke zvýšení hodnoty této veličiny až na několik desítek procent. Ještě více energie by v budoucnu mohly dodávat jaderné reaktory, které by mohly zajistit i pohon. Toto téma však už překračuje rámec tohoto článku.

                                                                                                                   Vladimír Wagner

   


Zpet