S velkým potěšením jsem si přečetl knihu C. Sagana. I když od napsání knihy uběhlo téměř třicet let, její obsah tím příliš neutrpěl. Není totiž prostým výčtem faktů, týkajících se hledání mimozemského života, které byly na počátku sedmdesátých let známy. Právě naopak, jde o košaté vyprávění o smyslu a metodách lidského poznávání a vědeckého zkoumání. Hledání odpovědí na otázky, jaké je postavení člověka ve Vesmíru a jaký dopad má pátrání a případné nalezení či nenalezení mimozemského života. Tato témata jsou v daném časovém měřítku nadčasová a píše o nich autor, který se svým celoživotním dílem stal zakladatelem a zároveň klasikem moderního pojetí oboru zkoumajícího existenci mimozemského života. Čtenář nemusí souhlasit s autorem ve všech jeho nadějích i obavách, ale podobně by nesouhlasil v sedmdesátých letech. Pochopitelně byla řada konkrétních představ a teorií zmíněných v knize poopravena. Výzkum se nezastavil, k planetám se vydaly nové sondy, Vesmír prohlíží ještě větší teleskopy a radioteleskopy. Byla učiněna řada objevů a proběhlo několik zajímavých projektů. Kromě spektakulárních planetárních sond (Voyager, Galileo, Magellan, Mars Global Surveyor či marsovské vozítko Sojourner) bych zmínil objevy planet u jiných hvězd a jejich rozšiřující se počet. Obzvláště pak kouzelný program využití milionů domácích počítačů k analýze signálů zaznamenaných radioteleskopem v Arecibu v programu SETIATHOME. Nejspíše by se C. Sagan řady z nich i účastnil. V každém případě by je určitě s potěšením zmínil, kdyby knihu psal dnes. Smysl knihy, jejího ducha i vyznění by však podle mého názoru neměnil. Dovedu si představit zlomové objevy, které by mohly knihu odsunout do historie. Například nalezení signálů mimozemské civilizace nebo života v naší planetární soustavě. Ale k žádnému takovému zlomu (a C. Sagan by určitě dodal bohužel) nedošlo.

V části, zahrnující planetární výzkum, je i historie počátku etapy jeho rozkvětu s použitím meziplanetárních sond. A to historie psaná člověkem, který měl na tomto rozvoji nemalý podíl. Jistě, některé teorie a předpoklady uváděné v knize bylo třeba přehodnotit, ale to jen potvrzuje Saganem prezentovaný pohled na vědu jako často velmi klopotné hledání správné teorie, kdy těch, které jsou nakonec experimentem vyvráceny, je mnohem více než těch správných. A právě experiment či přímé pozorování je tím prubířským kamenem správnosti teorie. Kniha je zároveň, byť zprostředkovaně, kouzelným obrazem doby před koncem éry “rozděleného světa” - vědeckých kontaktů v té době a střetávání vědy a politiky. S osobním pohledem C. Sagana nemusíme vždy souhlasit, ale v každém případě není nezajímavý. Předpovědi týkající se rychlosti průzkumu naší planetární soustavy se ukázaly být příliš optimistické. A můžeme pouze spekulovat, zda se více projevila snižující se finanční i obecnější podpora kosmického výzkumu a vědy celkově, či se technické problémy ukázaly být daleko větší, než se dalo očekávat.

Téměř žádné změny by autor nemusel dělat v části věnované vzdálenější perspektivě lidstva a hledání mimozemských civilizací. Navíc je kniha doplněna o pozdější pohled C. Sagana a současné poznatky v epilogu Davida Morrisona, který je velmi pěkný. Doporučuji ho převzít i do českého překladu.

Musím však upozornit, že můj pohled na tuto knihu nemůže být objektivní. Sedmdesátá léta jsem prožíval jako kluk a středoškolák, který se aktivně zajímal o astronomii. Témata, kterým se věnuje Saganova kniha, jsem hluboce prožíval. C. Sagan patřil k těm, které jsem obdivoval a úcta k němu se s postupem doby u mě prohlubuje. Navíc jsou mi pohled na svět a filosofie C. Sagana velice blízké.