Důležité jsou proporce

Důležité jsou proporce

Vladimír Wagner

Tento článek není takový, jaké běžně píši pro Osla. Nevěnuje se dominantně přírodovědným a technickým aspektům, ale i důsledkům politickým. Je to dáno tím, že byl psán pro server Deník Referendum. V něm vyšly předchozí dva příspěvky, další můj příspěvek však už byl zastaven či pozastaven. Ten, který se věnuje proporcím v událostech, které se staly v Japonsku, a nejnovějšímu průběhu událostí ve Fukušimě. Dovoluji si tak Vám jej předložit na Oslovi.

Každý den v Deníku Referendum vycházejí články Jakuba Patočky založené na zprávách a informacích Greenpeace o Fukušímě. Psal o ní také Tomáš Tožička a Milan Smrž. No a psal jsem o ní trochu i já (zde a zde). Podle mého názoru je třeba si při čtení těchto příspěvků uvědomovat proporce, které jsou v jejich textech vynechány. Proto bych předložil čtenáři k zamyšlení alespoň některé z nich. A poprosil bych jej, aby o nich uvažoval i při čtení dalších zpráv o situaci, kterých se zde určitě objeví ještě hodně.

Bezprecedentní zemětřesení a vlna cunami

Zemětřesení a hlavně vlna cunami, které 11. března 2011 proběhly v Japonsku, byly opravdu extrémně velké. Často se zde objevují úvahy, že se s tím mělo počítat a jaderná elektrárna měla být postavena i na zemětřesení o síle 9 a vlnu cunami s výškou 14 m v daném místě. Problém je, že čím vyšší stupeň zabezpečení proti zemětřesení a vlně cunami, tím nákladnější je ochrana. Připomenul bych, že i v řadě měst podél pobřeží byly zábrany a opatření, které měly zabránit jejich zničení při zemětřesení a následné vlně cunami. Ani ty s takovým extrémem nepočítaly. A díky tomu byly velké části měst zdevastovány i s přístavy, rafinériemi a dalšími závody, při jejichž zničení se do přírody dostala i řada škodlivých látek. A hlavně, zahynuly tisíce lidí, kteří by právě díky různým zábranám a opatřením proti cunami a zemětřesení při méně extrémní přírodní katastrofě žili. Představte si, že máte prostředky, které jsou omezeny průmyslovými možnostmi vaší společnosti. Stačí právě na to, abyste zvýšily ochranu proti cunami ze šesti metrů na patnáct buď u města nebo u jaderné elektrárny. Pokud cunami zničí město, máte tisícovky mrtvých, obrovské škody na závodech i infrastruktuře i poškození životního prostředí. Pokud stejné cunami zasáhne elektrárnu, máte sice zničenou elektrárnu, která není laciná, ale mezi civilním obyvatelstvem není mrtvý žádný a reálné dopady na jeho zdraví jsou zanedbatelné. A i dopady na zdraví zasahujícího personálu jsou zatím omezené. Došlo k úniku radioaktivity, který pochopitelně nelze zlehčovat, ale přesto i tento problém je třeba srovnávat s jinými důsledky této přírodní katastrofy. Ale podrobněji v další části tohoto příspěvku. Kam byste tedy poslali ty prostředky? Do ochrany města či ochrany jaderné elektrárny? A co když takové zemětřesení tisíciletí v dalším století nepřijde a mohli jste je využít pro zdravotnictví či sociální pomoc?

Je pochopitelně jasné, že pro konstrukci jaderných elektráren a i pro ochrany dalších průmyslových i městských struktur budou muset Japonci vyvodit z tohoto zemětřesení řadu poučení. Ve svém nedávném článku jsem ukázal, proč si myslím, že Japonsko nemůže odstoupit od jaderné energetiky v případě, že se obyvatelstvo nechce odstěhovat jinam a chce mít životní standard na současné úrovni tohoto státu. Pokud Japonsko příjme proporce, které k popsaným událostem nastavují Greenpeace a řada článků zde, tak sice při příští takové katastrofě všechny jaderné elektrárny vydrží bez problémů, ale s městy a jejich obyvateli to bude horší.

Opravdu nelze počítat se superhrdiny

Souhlasím s panem Tomášem Tožičkou, že nelze očekávat žádného superhrdinu. Tím méně nějaké roboty ze sci-fi. Dosud ani nejvyspělejší státy nemají takové, kteří by se dokázaly pohybovat mezi troskami i změtí po vlně cunami. Ani superhrdina a ani superroboti se nezjeví a situace musí řešit konkrétní lidé svými konkrétními silami. Jen mi trochu vadí jeho značně dehonestující popis událostí, o kterých nic neví. Trochu mi to u něj nesedí, zvláště pokud si přečtu jeho velice střízlivý a rozumný popis problémů s provozem instalací solárních elektráren v Zambii.

Ani já nevím, jak přesně probíhaly první hodiny a dny v elektrárně po cunami. Ale jsem si jistý, že pracovníci jen neseděli a nečekali na telefon od manažerů. Ovšem v areálu, kterým se prohnala čtrnáctimetrová vodní vlna, máte možnosti dost omezené. Infrastruktura je zničena, přístupové cesty zavalené vším, co moře přineslo, a veškeré elektrické zařízení prosáklé mořskou vodou. Velice fundované úvahy i od lidí, kteří se záložními elektrickými zařízeními zabývají, se objevily v diskuzi pod mým článkem o Fukušimských událostech na Oslovi. Ale i oni pochopitelně neví, co přesně se ve Fukušimě stalo a jaké byly možnosti jejich pracovníků a záchranářů. Určitě se zjistí, že některé jejich kroky v dané situaci nebyly správné či zrovna ideální, ale je třeba vzít v úvahu, že se nacházeli v silně stresující situaci a jejich informace v dané chvíli o stavu zařízení byli velmi omezené. A i později se staly také vyložené kopance, mezi něž může být zařazena i nedostatečná informovanost některých pracovníků, která vedla k ozáření dvou elektrikářů zářením beta, když se jim radioaktivní voda dostala do bot. Podle posledních zpráv by už snad měli být propuštěni z nemocnice, kde byli na pozorování, domů.

Na druhé straně však dávky záchranářů a pracovníků elektrárny se daří držet v rozumných mezích a do včerejška překročilo jen sedmnáct hodnotu celkové efektivní dávky 100 mSv. Toto číslo je včetně těch zmíněných dvou (ti obdrželi efektivní dávku zhruba 180 mSv). Připomeňme si, že roční limita pro pracovníky se zářením je u nás 50 mSv, s tím, že nepřekročí 100 mSv za pět let. Povolená limita celkové efektivní dávky u zasahujících japonských odborníků je zvýšena z hodnoty 100 mSv na 250 mSv. Ani to by pro ně nemělo představovat přílišné zdravotní riziko. Vždyť kosmonauti při svém pobytu na vesmírné stanici ISS dostávají celkové dávky záření právě v tomto rozmezí. To by ukazovalo na dobrou organizaci střídání i prací v tak náročných podmínkách. Jak se přesně bude vyvíjet situace v této oblasti dále, nelze přesně předvídat. Například radioaktivní voda, která byla nalezena v turbínových halách všech tří bloků, bude jistě vážný problém. Zvláště pak u bloku dvě, kde se nejspíše potvrdilo narušení kontejnmentu a dávka měřená na povrchu vody v turbínové hale je zde až 1Sv/hod.

Než se budeme podrobněji zabývat problémy s radioaktivitou, dovolil bych si ještě dvě poznámky k článku pana Tomáše Tožičky. Pan Tomáš Tožička obviňuje Japonce z nedostatků v podávání informací. V prvních hodinách a dnech se opravdu objevily, ale v okamžiku, kdy musí pracovníci a záchranáři rozdělovat svoji pozornost mezi prací a hlášeními, je asi těžko po nich chtít, aby stíhali bezchybně obojí a priorita je spíše ta práce. A uvědomme si, že rozsah přírodní katastrofy, na kterou musela organizační struktura Japonska reagovat, byla kolosální. V pozdějších dnech, alespoň podle mě a shoduji se v tom s relevantními mezinárodními organizacemi, už bylo a je problémů minimálně. Pokud má někdo zájem tyto informace sledovat, pak o stavu prací na likvidaci havárie a situaci v elektrárně se dozví například zde a radiační situaci v Tokiu zde.

Nejsme expert na firemní i další organizační strukturu v Japonsku, ale kvalita reakce na problémy spojené se současnou obrovskou přírodní katastrofou se mi zdá velmi dobrá. Rychlost a spořádanost při záchranných pracích i evakuacích. A rychlost i kvalita práce při rekonstrukcích. Třeba perfektní silnice vybudovaná během šesti dnů. A podobně to jde i v rámci možností, daných rozsahem havárie, i ve Fukušimské jaderné elektrárně. Nejsem si jistý, zda by to tak dobře probíhalo při podobné katastrofální události jinde. I když, charakter společnosti se projeví až při krizi. Takže já osobně bych typoval, že charakter Japonců lépe popisuje pan Tomio Okamura než pan Tomáš Tožička.

Proporce u radioaktivity

Radiační situaci v okolí elektrárny monitorují japonské úřady i týmy odpovědných mezinárodních organizací. Po jednodenním překročení limity obsahu radioaktivního jódu pro kojence v tokijské vodě, se hodnota zase dostala pod tuto limitu. Naměřena byla hodnota 210 Bq/l a limita pro kojence je 100 Bq/l. Připomeňme si, že limita pro běžné spotřebitele, která je 300 Bq/l překročena nebyla a navíc je nastavena na dlouhodobé pití takové vody. Takže při jednodenním výskytu tohoto překročení opravdu neexistuje žádné zdravotní riziko. Také celková radiační situace v Tokiu je příznivá. Radiace se 23. března zvýšila až na čtyřnásobek přirozeného pozadí v Tokiu před zemětřesením (viz zde). Nepřekračuje tak však ani hodnoty běžné variace přirozeného pozadí v různých místech, například v různých částech Evropy.

Horší je situace v oblastech k elektrárně bližším. Tam se do měření radioaktivity zapojila i organizace Greenpeace, jak ukazuje video, které ve svém článku představuje Jakub Patočka. Z videa se toho moc reálného nedozvíme. Víme, že aktivisté jsou zhruba v třicetikilometrové vzdálenosti od elektrárny a jak říkají, našli místo, kde je radiace taková, že prý už za čtyři dny by se získala dávka odpovídající povolené. Problém je, že nevíme, jak tuto hodnotu členové Greenpeace měřili. Zda jde o radiaci v nějakém místě po přiložení dozimetru k němu nebo střední hodnota přes určité území. Nevíme tedy, jakou dávku by reálně člověk v dané oblasti obdržel. Ale vyjděme ze slov aktivisty Greenpeace. Povolená dávka pro civilního obyvatele je 1 mSv, takže z jeho slov by vyplývalo, že dávka v daném místě byla 0,010 mSv/hod. Pokud se podíváme na výsledky řady měření, které provedl v zóně mezi třiceti až čtyřiceti kilometry od jaderné elektrárny tým odborníků IAEA, tak jejich hodnoty se pohybují mezi 0,0009 až 0,017 mSv/hod.

Za tuto radioaktivitu jsou v dané chvíli zodpovědné krátkodobé izotopy, zvláště radioaktivní jód 131. To potvrzuje i v čase klesající tendence v měřených dávkách pozorovaná týmem IAEA. Zmíněný izotop jodu má poločas rozpadu osm dní. Pokud spočítáme z údaje Greenpeace, kolik bude celková dávka, kterou obdrží člověk během rozpadu všech jader jódu, když by právě jod stál za touto aktivitou, tak to bude zhruba 3 mSv. Připomeňme, že střední hodnota roční dávky z přirozeného pozadí je zhruba 2,4 mSv a například střední hodnota roční dávky z přirozeného pozadí ve Finsku je 7,2 mSv. A ve Finsku nepozorujeme žádné problémy u obyvatelstva související s touto hodnotou.

Pochopitelně, že se vyskytují i dlouhodobější izotopy, například cesium 137 s poločasem rozpadu 30 let, ale právě kvůli jejich dlouhodobosti je i jejich aktivita mnohem nižší než aktivita jodu. Její vliv se rozloží do hodně let a bude k roční dávce z přirozeného pozadí přispívat ještě menší měrou. Pochopitelně dlouhodobý vliv uvolněné radioaktivity závisí na způsobu jejího šíření v životním prostředí a jeho posouzení je možné až na základě analýzy přesného složení a intenzity radioaktivity v různých místech. Taková pečlivá a relevantní měření provádí jak týmy japonských odborníků tak i odborníci IAEA a dalších mezinárodních organizací. A jejich data budou důležitá pro analýzu opatření v daných oblastech.

Pro zajímavost je možné uvést měření, která se stabilně provádí na západní bráně elektrárny. Tam z maxima zhruba 0,37 mSv/hod dne 19. března 2011 v pozdějších dnech aktivita klesala až po současnou hodnotu zhruba 0,13 mSv/hod. Pokud by tato aktivita byla způsobena dominantně jodem 131 a dalšími krátkodobými izotopy a přestala by se doplňovat, tak by poklesla na úroveň hodnot měřených aktivisty Greenpeace ve třicetikilometrové vzdálenosti zhruba za měsíc.

V neděli se také hodně diskutovaly hodnoty radiace, která se dostala do mořské vody. Podle údajů se v minulých dnech zaznamenaly v některých vzorcích vody z moře blízko elektrárny zvýšené hodnoty jodu 131 a cesia 137. Limity pro vypouštění z elektrárny jsou ještě přísnější než pro pitnou vodu. Pro jod 131 to je 40 Bq/l a tato hodnota byla překročena 1250krát. Pro cesium 137 je to hodnota 90 Bq/l a ta byla překročena 80krát. Později se tyto hodnoty rychle snížily. Tato detekce jodu a cesia v mořské vodě je varující hlavně z hlediska toho, že se neví přesně, odkud radioaktivita pochází. Ovšem hodnoty jsou takové, že zředění a u jodu také jeho rychlý rozpad jí relativně rychle sníží.

Pochopitelně, že věci popisuji značně zjednodušeně a ve skutečnosti jsou složitější, ale pro pochopení souvislostí a proporcí by to mělo stačit.

Proporce při výrobě elektřiny

Poslední proporce, kterým bych se chtěl věnovat, jsou spojeny s potřebou a možností získání elektrické energie. Ukazoval jsem ve svých předchozích článcích, že obnovitelné zdroje mohou nahradit a také reálně nahrazují jen malou část zdrojů elektrické energie. Takže po odmítnutí jádra zákonitě musíme přejít k fosilním zdrojům. Uvedl jsem řadu příkladů. Teď bych ještě pro doplnění zmínil příklad našeho souseda Rakouska, které vystupuje proti jádru nejvehementněji. Rakousko v roce 2008 vyprodukovalo pomocí větrných elektráren 3,0 % a pomocí slunečních pouze 0,04 % elektrické energie. Tedy zanedbatelně. Biomasa se pak na produkci podílela zhruba 6,4 %. Rakousko má velice specifické, dá se říci pro přechod k obnovitelným zdrojům ideální podmínky. Díky alpským řekám a přehradám na nich může produkovat 60 % elektrické energie pomocí vodních elektráren. Pokud bych si trochu chtěl rýpnout, tak určitě nemají takovou odolnost proti zemětřesení jako naše jaderné elektrárny, i když jsou v seismicky aktivnější oblasti. I přes tyto ideální podmínky musí Rakousko produkovat pomocí fosilních paliv (uhlí, plynu a ropy) 29% elektřiny a ještě jí hodně dovážet i z českých jaderných zdrojů. A asi těžko lze předpokládat, že rozvoji obnovitelných zdrojů stojí v Rakousku v cestě nějaká jaderná či uhelná loby (uhlí se dováží z Polska).

Rakousko se může opřít o příjmy z alpské turistiky a není tak silně odkázáno na průmysl. To pro Českou republiku neplatí. Je třeba si opravdu uvědomit, jakou část výroby elektrické energie jsme nyní a v následujících desetiletích reálně schopni nahradit obnovitelnými zdroji. A teprve podle toho formulovat svůj postoj k jaderné energetice. Odstoupení od jádra u nás znamená zvýšenou produkci elektřiny hlavně pomocí uhlí a plynu. Elektrárny se tak stanou tvrdým konkurentem teplárnám. A všechny těžební limity ztrácejí veškerý smysl. Vytěžíme prostě vše, co půjde, a ještě nám to nebude stačit.

Zelené aktivity se často upínají k úsporám. Úspory jsou dobrá věc a je třeba je prosazovat. Je ale třeba si také uvědomit proporce. I kdyby se všichni zřekli osvětlených bazénů a dalších luxusních pozlátek, nepořádaly se žádné velké kulturní či sportovní akce a soustředili jsme se spíše na spartanský styl života, tak to stejně nezmění situaci. Hlavní část energie se potřebuje na zajištění jídla, tepla, světla a bezpečí. V Evropě i Japonsku jsou lidé zvyklí, že pojem hlad téměř neznají, ve svém obydlí mají neustále teplo a rozsvítit, aby si přečetli knihu, si mohou kdykoliv. A v dnešní době mají i to, že mohou každou chvilku přes internet koukat, co se děje na druhém konci světa. Když mají zdravotní potíže, tak je odveze záchranka do nemocnice a díky vyspělé technice se dá ledacos v medicíně udělat. Když nastane přírodní katastrofa, jako je povodeň nebo zemětřesení, tak se mohou postižení spolehnout na to, že jim i v tak dramatických případech, jako je nyní v Japonsku, přispěchají s pomocí. A jejich ztráta jistoty jídla, tepla a světla bude jen přechodná. A nic z toho nelze zajistit bez dostatku energie. Bohužel začala mít v dnešní Evropě velká část obyvatel pocit, že to vše je automaticky dáno bez jakéhokoliv úsilí či rizik. Ale není tomu tak. Vezměme si situaci Německa. Buď se jeho obyvatelé smíří s tím, že zůstane u jádra. Nebo odstoupí od jádra a pak se bude muset smířit s rozsáhlou sítí vedení vysokého napětí ze severu na jih, které převedou elektřinu z větrných elektráren ke spotřebitelům, a zároveň i zvýšením počtu uhelných a plynových elektráren. Tedy to, proti čemu teď, stejně jako proti jádru, zelení aktivisté bojuji. Žádná jiná cesta nyní a v nejbližších desetiletích není. A pokud odstoupíme od vědeckého a technického rozvoje, tak jiná varianta nebude ani ve vzdálenější budoucnosti. Nakonec bych uvedl ještě jeden fakt, který je třeba při posuzování toho, který zdroj elektrické energie bychom chtěli využívat. Protijaderní aktivisté se snaží přesvědčovat, že jaderná energetika je nebezpečná. Ovšem reálná data jsou jiná. Pokud vezmeme celý výrobní a palivový cyklus, tak u uhlí připadá 161 úmrtí na jednu terawatthodinu produkované energie, ropy 36 úmrtí, biomasy 12, plynu 4. U jádra pak pouze 0,04. Proti mnou citované studii můžou být pochopitelně námitky a existují studie různorodé. Ovšem realistické z nich se příliš dramaticky lišit nebudou. A havárie ve Fukušimě I tyto hodnoty nijak nezmění.

Zmiňoval jsem pohled na Japonce prezentovaný Tomio Okamurou, který s nim do značné míry sdílím. Tím, jak se dokáží vypořádávat s tak obrovskými přírodními katastrofami, která přináší zemětřesení, si opravdu zaslouží úctu. Zaslouží si naši podporu a pomoc, už proto, že nečekají se založenýma rukama a na rekonstrukci své země intenzivně pracují. A přitom neustále musí mít na paměti, že zemětřesení může udeřit znovu. Němečtí protijaderní aktivisté by si moji úctu získali tím, že nebudou trvat na okamžitém odstavení německých elektráren. Třeba s tou podmínkou, že se prostředky, které se tak získají, pošlou Japonsku. A v mezidobí, než staré jaderné bloky doslouží, dokáží reálnými projekty nahradit větší část fosilních zdrojů obnovitelnými. Ale obě tyto věci jsou značně nereálné. Jak už lze indikovat i ze zahájení růstu cen elektrické energie, uhlí a emisních povolenek, jako reakce na plánované odstoupení Německa od jádra a předpokládaného růstu podílu uhlí na výrobě energie v něm.

Úplně na závěr bych si dovolil upozornit na článek na Technetu, který velice pěkně popisuje, jakým způsobem o událostech v Japonsku informují některá media.

V Řeži 29. 3. 2011