Jak je to s jadernými zdroji?
Vladimír Wagner
Pokud se věnuje Referendum energetice, většinou jsou zde uveřejněné úvahy a analýzy zaměřeny proti jaderné energetice. Například nedávný článek Milana Smrže. Ten v diskuzi pod svým článkem přímo vyzval k tomu, aby čtenáři napsali, v čem se mýlí. Proto jsem si dovolil napsat úvahu, která prezentuje odlišný názor. Námitky protijaderných aktivistů také nedávno shrnulo hnutí Calla. Pokusil bych se rozebrat názory prezentované právě v těchto dvou materiálech a ukázat, kde a jak jsou mylné.
Úplně na začátek je třeba zmínit jeden diametrální rozdíl v přístupu příznivců jaderné energetiky a protijaderných aktivistů. Příznivci jaderné energetiky (tedy aspoň jejich většina a určitě já) netvrdí, že energetické potřeby lidstva vyřeší jaderná energetika samotná. Podporují výzkum a vývoj ve všech oblastech energetiky (tedy i obnovitelné – solární, větrné …), zlepšování jejich efektivity, ekologických i ekonomických parametrů. Navrhují realizovat v daném regionu takový energetický mix, který odpovídá místním přírodním, ekonomickým a ekologickým podmínkám v dané době. A pochopitelně podporují využití efektivních a smysluplných úspor energie. Apriori nevylučují žádný zdroj. Protijaderní aktivisté naopak tvrdí, že postačí pouze obnovitelné zdroje a všechny ostatní, hlavně jaderné, se musí zakázat.
Podíl různých zdrojů na výrobě energie
A teď konkrétně k jednotlivým námitkám proti jaderné energetice, které se objevují ve zmíněných i dalších publikacích protijaderných aktivistů. Velice často uvádějí, že jaderná energetika nemůže výrazně přispět k řešení energetických problémů a snížení produkce oxidu uhličitého, protože se nyní podílí na světové produkci elektrické energie pouze necelými 14 %. Nebo, jako například Milan Smrž, rovnou uvádějí podíl jaderné energetiky v celkové energetické produkci, který je jen 2,6 %. To je způsobeno tím, že jaderná energetika se v současné době téměř výhradně využívá k výrobě elektrické energie. Stejně tak ovšem se využívají dominantně k výrobě elektrické energie i větrná a solární zařízení. A Milan Smrž i další protijaderní aktivisté už cudně mlčí o tom, že podíl na výrobě elektrické energie je v současnosti u větrných elektráren pouze 1,1 % (tedy více než o řád menší než u jádra) a solární energie pouhopouhých 0,06 % (tedy více než dvěstěkrát menší). Biomasa se pak na výrobě elektrické energie podílí pouhým 1,0 %. Podíl fotovoltaiky a větru je pak pochopitelně na celkové produkci energie zmenšen stejným způsob jako u jádra a tak u větru s bídou dosáhne pouhých dvou desetin procenta. Biomasa má v celkovém objemu produkce energie podíl okolo deseti procent, ale to je způsobeno hlavně tím, že pálení dřeva je dominantním zdrojem energie těch nejchudších oblastí. Stejně jako i v dalším textu jsem využil jako zdroj statistiku IEA (Mezinárodní agentury pro energii) pro rok 2008. Produkce energie je obor s vysokou mírou setrvačnosti a změny v těchto číslech neprobíhají v posledních letech nijak dramaticky, takže nám prezentovaná čísla mohou dát velmi dobrou představu o situaci.
Jediným obnovitelným zdrojem srovnatelným s jádrem jsou hydroelektrárny, jejichž podíl na výrobě elektrické energie je 16,2 %. Problémem je, že hlavní podíl na tom mají obrovské vodní nádrže, jejichž další výstavba je ekologicky problematická a není pro ni přebytek vhodných míst. Zatímco existují velké státy, které dominantní část své elektrické energie produkují pomocí jádra, neexistuje jediný stát, kde by dominantnější část dodávaly vítr nebo fotovoltaika. Můžeme si to dokumentovat na dvou velkých evropských státech, které mají velice podobnou velikost produkce i spotřeby elektrické energie. Vydaly se však úplně jinou cestou v energetice.
Mohou obnovitelné zdroje nahradit jádro, uhlí a plyn?
Francie vyrábí 76,5 % elektrické energie pomocí jádra. To ji umožňuje vyrábět pouze 4,7 % elektrické energie pomocí uhlí a 3,8 % pomocí plynu. Její výroba elektrické energie je tak velice čistá a ekologická a téměř bez produkce oxidu uhličitého. Naopak Německo, které nám dávají ekologičtí aktivisté za vzor, produkuje pouze 0,7 % elektrické energie v solárních elektrárnách, 6,4 % pomocí větrných a 3,1 % pomocí biomasy. Je vidět, že tyto obnovitelné zdroje dají dohromady pouze deset procent. Jádro produkuje v Německu 23,3 % elektrické energie, tedy více než dvojnásobek toho, co obnovitelné zdroje. Ovšem zdaleka nejvíce elektrické energie zde produkují zdroje chrlící oxid uhličitý. Jednak uhelné elektrárny, které produkují 45,6 %, a pak plynové, u kterých je to 13,7 %. Produkují dohromady tedy více než polovinu německé elektrické energie. I z toho je vidět, že odstavované jaderné elektrárny v Německu nenahrazují obnovitelné zdroje, ale uhlí a plyn.
Teď si může někdo vzpomenout na nedávný článek Jana Beránka a zarazit se. Vždyť píše, že za posledních deset let dominuje v Evropě v instalovaném výkonu zemní plyn, následován větrnými elektrárnami a solárními zdroji. Pro to je ovšem jednoduché vysvětlení. Solární a větrné zdroje pracují velice nepravidelně a většinu doby podávají daleko menší výkon než je ten instalovaný. Solární či větrná elektrárna v dobrém místě dodá za rok v nejlepším případě pouze okolo desetiny toho, co jaderná elektrárna o stejném výkonu. Protože elektrickou energii nedokážeme zatím skladovat, musí být neustále za každý výkon v solárních či větrných elektrárnách připraven ekvivalentní výkon v uhlí nebo plynu. Takže ten obrovský nový výkon postavených plynových elektráren je určen právě pro vyrovnávání velice nestabilního výkonu větrných a solárních zdrojů. I když se tak postaví velký výkon těchto obnovitelných zdrojů, tak stejně většinou místo nich šlape plyn nebo uhlí. A situace se v případě stavby dalších solárních či větrných zdrojů bude zhoršovat, protože v případě bezvětří či zatažené oblohy v daném regionu nefungují všechny tyto elektrárny.
Z toho je vidět, že v případě zákazu jaderné energetiky požadovaného protijadernými aktivisty bude velice těžko řešitelný problém i jen nahrazení jádra obnovitelnými zdroji. Přece jen se mi zdá pravděpodobnější nahrazení uhlí ve výrobě elektřiny v celosvětovém měřítku zhruba zečtyřnásobením výroby elektřiny jádrem než nahrazení uhlí a jádra pomocí zvýšení produkce větrných elektráren padesátkrát nebo solárních téměř tisíckrát. A to neberu v úvahu nestabilitu těchto zdrojů, která nutně vede k tomu, že vždy by musela být velká část elektrické energie vyrobena pomocí plynu nebo uhlí v elektrárnách, které by tyto obnovitelné zdroje zálohovaly. A i v současném Německu jsou si nereálnosti odstoupení od jádra vědomi nejen odborníci, ale i řada politiků. Je jim jasné, že situace, kdy se nestaví ani jaderné elektrárny, ani páteřní vedení, které by převádělo větrnou energii ze severu na jih a zároveň se deklaruje radikální snížení produkce oxidu uhličitého není příliš dlouho udržitelná. Nedávné prodloužení provozu jaderných elektráren tak je právě důsledkem nemožnosti naplnění ideologických deklarací v reálných podmínkách.
Cena elektřiny z různých zdrojů
Milan Smrž sice připouští, že v současnosti je elektřina z větrných a solárních zdrojů vyšší než z jádra, ale představuje si, že v budoucnu budou náklady na obnovitelné zdroje stále klesat a podle něj brzy bude cena energie z nich nižší. Myslím, že tyto předpoklady nejsou moc realistické. Nedá se například předpokládat, že pokles ceny solárních panelů bude i nadále tak rychlý jako v posledních letech. Zvláště proto, že byl do značné míry způsoben obrovským nárůstem jejich výroby v Číně s její lacinou pracovní silou a energií hlavně z uhlí. Na druhé straně lze v případě rozjezdu jaderné renesance a sériovější výstavby jaderných bloků čekat její zefektivnění a snížení nákladů. Ne sice tak masivní, ale přesto významné.
Dalším důležitým aspektem je i to, že pan Smrž a další protijaderní aktivisté neberou v úvahu další velice významný faktor. Solární a větrné zdroje jsou velice proměnné a nestálé. Finanční důsledky tohoto faktu do jejich ceny nezapočítávají. Jak už jsem uvedl v předchozím textu musí být v záloze za tyto obnovitelné zdroje nějaký stabilní a pohotový zdroj jiný. V současnosti a třeba právě v Německu se to řeší hlavně plynovou elektrárnou. A cena elektřiny z ní je hlavně dána cenou plynu a tak je daleko vyšší než z jádra a uhlí. Takže daní za využívání větrných a solárních zdrojů je i produkce relativně drahé elektřiny pomocí plynu.
Dá se navíc čekat, že v budoucnu cena plynu dále poroste. Hrubé srovnání cen elektřiny z různých zdrojů jsem popsal před více než dvěma roky v článku pro Neviditelného psa. V té době si také nechal u společnosti Enviros tehdejší ministr životního prostředí za Stranu zelených vypracovat studii, jaké jsou možnosti omezení produkce oxidu uhličitého při výrobě elektrické energie u nás. Z ní vycházely možnosti obnovitelných zdrojů velmi omezené a fotovoltaika jako vyloženě ekonomicky nejhorší řešení. Vzhledem k apriornímu zákazu využití jaderné energie v zadání studie, vycházela jako jediná možnost využití plynu. Jak už jsem zmiňoval, doprovází intenzivní využití plynu k výrobě elektřiny i každé intenzivnější využívání větrných a solárních zdrojů. Jaká jsou hlavní rizika využívání plynu při výrobě elektrické energie pro naší republiku, jsem popsal v tomto článku. Mezi další problematické prvky patří, že plyn je intenzivním zdrojem oxidu uhličitého. Jeho produkce je sice poloviční oproti uhelným zdrojům, ale přesto dost vysoká. Navíc je plyn velice dobře využitelný v dopravě, kde může alespoň částečně nahrazovat ropu v případě jejího nedostatku. Takže by bylo rozumné jej šetřit právě třeba pro tyto účely.
Nastává jaderná renesance?
To, že bylo v posledních desetiletích budování jaderných elektráren v útlumu, je i důsledkem aktivit protijaderných skupin a je od nich dost farizejské se tím teď ohánět. V případě, když protijaderné aktivity přestanou házet jaderné energetiky klacky pod nohy, se to dá relativně rychle změnit. Současně fungující reaktory byly z velké části postaveny také v relativně krátké době. Pochopitelně se v případě masového startu produkce jaderných zdrojů bude muset řešit řada problémů. V současné době je velice kritickým bodem výstavby jaderných elektráren například produkce reaktorových nádob. Ty dokáže vyrábět jen velmi málo podniků v čele s těmi japonskými, které dodávají nádoby třeba i pro evropské reaktory EPR (podrobněji viz zde). Kritický bude také nedostatek technicky vzdělaných odborníků v příslušných oborech. V současné době se dá bez nadsázky říci, že jaderná renesance probíhá v jihovýchodní Asii (Čína, Indie, Jižní Korea a Japonsko), v Evropě zatím jde jen o váhavé přešlapování (podrobně viz zde).
Když byla schopna svoji produkci elektřiny relativně velmi rychle zajistit jadernými zdroji Francie, není důvod nevěřit, že by stejného cíle nebyl schopen dosáhnout kterýkoliv průmyslově vyspělý stát, pokud by to bylo účelné. Je jasné, že pokud se jedná o jižní stát s pouštními regiony a vlastními zdroji plynu, tak je rozumné se více opřít o solární a paroplynné elektrárny. Pokud má možnost stavět hydroelektrárny, tak nemusí stavět tolik zdrojů jaderných. To je třeba příklad Švédska. Tam v roce 2008 vyrobily vodní elektrárny 46,1 % a jaderné 42,6 % produkované elektřiny. Švédsko je zajímavým příkladem i z jiného hlediska. Na nátlak protijaderných aktivistů se tam před lety uzákonilo, že se od jádra odstoupí a přejde se k obnovitelným zdrojům. Jaderné elektrárny už měly být nyní zavřené. Ukázalo se však, že jde o nereálnou představu. Není žádnou nadsázkou konstatovat, že pokud by nebyly protijaderní aktivisté v posledních desetiletích tak úspěšní, tak by produkce oxidu uhličitého při výrobě elektrické energie byla v současnosti výrazně nižší. A vzhledem k tomu, že by nedošlo k drastické redukci jejího jaderného průmyslu, mohla by Evropa daleko výrazněji přispět i k přechodu k jaderné energetice ve světě.
Přenosová síť pro obnovitelné zdroje a jádro
V publikaci Cally se píše a mluví o tom řada jiných protijaderných aktivistů, že pro obnovitelné zdroje je potřeba jiný typ elektrické sítě než pro zdroje jaderné. Takové tvrzení je však značně zavádějící. Jaderné zdroje jsou stabilními a spolehlivé zdroje, které nemají takové nároky na robustnost přenosové soustavy jako zdroje obnovitelné. Pokud nahrazují obnovitelné zdroje velké zdroje uhelné a jaderné, potřebují typ elektrické sítě, který dokáže přenášet velmi velké a velmi rychle náhodně se měnící výkony na velké vzdálenosti. To je vidět krásně v Německu, kde nejsou problémem neexistující chytré sítě, ale chybějící klíčová páteřní vedení od velkých větrných elektráren na severu ke spotřebitelům na jihu Německa. Při nedostatku větru pak nepůjde o střídání spousty malých zdrojů a spotřebičů řešitelný inteligentní sítí, ale o propad velkého výkonu pobřežního pole větrníků. Podobně při zastínění Slunce oblačností ve velkém regionu dojde k masivnímu propadu v produkci solárních elektráren. Zatímco jaderná energetika je schopna pracovat a podpořit stabilitu přenosové soustavy v libovolné její formě, velké kvantum rychle proměnných obnovitelných zdrojů dokáže nedostatečně robustní přenosovou síť relativně snadno položit. Je pravda, že pro vyrovnávání výpadků výkonů velkých větrných a solárních zdrojů nejsou jaderné těmi nejvhodnějšími. V této funkci jsou ideální plynové a částečně uhelné elektrárny. Ovšem v tom případě je důsledkem takové energetiky intenzivní spotřeba fosilních paliv a produkce oxidu uhličitého, jak už bylo zmíněno.
Milan Smrž často píše o energeticky soběstačných obcích, decentralizované energetice a chytrých sítích. Faktem, který však už tolik nezdůrazňuje, je, že v současnosti reálně fungujících příkladů je velice málo a téměř všechno to jsou malé vesničky v zemědělských oblastech. Soběstačnost je pak většinou založena na biomase, které je v daném místě dostatek. V případě, že je větší měrou využívaná fotovoltaika či vítr, jedná se zase o geograficky specifická místa. Důležitou skutečností také je, že se jedná o silně dotované projekty a výroba použitých moderních kotlů na biomasu, solárních článků, větrných elektráren a úsporných elektronických zařízení se do této soběstačnosti nezapočítává. Takže je značně iluzorní. Energetika potřebuje jak distribuované malé zdroje tak i velké centrální zdroje. Civilizace bez souběžné integrace i decentralizace fungovat nemůže. A to platí i v oblasti energetiky. Podrobněji jsem to rozebral v několika článcích (zde a zde). Chytré sítě jsou velmi dobrou ideou a pokud se je podaří zavést mohly by výrazně zvýšit efektivitu lokálních energetických sítí a přispět i k větší efektivitě využití malých hlavně obnovitelných zdrojů. Ovšem jejich zavádění je zatím v plenkách a půjde o dlouhodobou záležitost. Je třeba si uvědomit, že je potřeba aby v ní byly zapojeny a schopny „komunikovat“ nejen jednotlivé malé zdroje ale také spotřebiče. To znamená výměnu obrovského množství komponent jak u producentů elektrické energie tak i u spotřebitelů. Úplně nezanedbatelné jsou i právní problémy. Správce sítě musí mít zajištěnu možnost rychle vypínat a zapínat jak jednotlivé zdroje tak i spotřebiče. Musí být řešeno kdo a v jakém pořadí bude zapínán a vypojován. To je velice rozdílná situace od té dnešní, kdy správce elektrické sítě musí odebrat elektřinu z obnovitelné zdroje vždy a určitě si jej nemůže dovolit vypnout. Zavádění chytrých sítí tak bude dlouhodobou a ne vždy jednoduchou záležitostí. Navíc příliš neovlivní režim práce a potřebu velkých zdrojů elektrické energie.
Je jaderná energetika nebezpečná?
Milan
Smrž a další protijaderní aktivisté se snaží tvrdit, že je jaderná elektrárna
nebezpečná i při normálním provozu. Dovozují to studií která byla vypracována
na základě německého registru případů rakoviny u dětí. Pan Milan Smrž doslova
píše: „Třicet let otázek, zda atomové elektrárny mají nějaký zdravotní efekt na
obyvatelstvo v okolí, bylo zodpovězeno koncem roku 2007 v tzv. Kikk studii, v níž bylo prokázáno, že čím blíže
k jaderné elektrárně leží bydliště dítěte, tím také roste pravděpodobnost,
že onemocní rakovinou nebo leukemií. Toto riziko je
prokazatelné do vzdálenosti
Ovšem nic takového studie neprokázala. Její statistická relevance je totiž velice malá, takže je otázkou, jestli pozorovaný efekt není náhodná fluktuace. I když by však byl reálný, tak i samotní autoři přiznávají, že nemůže souviset s radioaktivitou či zářením, takže nesouvisí s jadernými reaktory. Ukažme si fakta z této studie.
Studie zkoumala výskyt dětské rakoviny u dětí do pěti let
žijící v blízkosti jaderných elektráren zaznamenaný v Německém registru
případů dětské rakoviny v období od roku 1980 do roku 2003. Porovnávala
případy, které se vyskytovaly ve vzdálenostech do 5km,
Odlišným případem je leukémie, kterou zdůrazňuje Milan
Smrž. Cituje výsledek ze studie, že její výskyt byl v okruhu do
Autoři studie i její posuzovatelé zdůrazňují, že i když by nebylo dané navýšení náhodnou fluktuací, tak je nelze vysvětlit radiobiologicky vlivem záření. Radiační situace v okolí jaderných elektráren je pečlivě monitorována a vliv radiace z elektrárny je hluboko pod úrovní přirozeného pozadí. Pokud by měl být pozorovaný nárůst způsobený touto radiací, pak by se musel pozorovat velmi vysoký počet rakovin způsobený lékařskými diagnostickými metodami, zaoceánskými lety nebo zvýšenou hodnotou přirozeného radioaktivního pozadí v řadě míst. Nic takového se nepozoruje. Podrobněji o tom, jak je to s radiací, jejím vlivem na člověka či přirozeným radioaktivním pozadím jsem psal zde.
Dalším problémem studie je, že se nezkoumalo, zda se podobné fluktuace výskytu rakoviny u dětí neobjevují i v jiných místech, například v blízkosti jiných průmyslových objektů. Takže může být, že výskyt leukémie u dětí souvisí s blízkostí k jadernému reaktoru jako úbytek počtu narozených dětí s úbytkem výskytu čápů v krajině.
Naopak, podobná anglická statistická studie zkoumající výskyt dětské rakoviny ve Velké Britanii studovala nejen okolí jaderných zařízení. Ukázalo se, že sice lze pozorovat u některých z nich statisticky velmi slabé zvýšení počtu leukémií. Ovšem podobné místní zvýšení počtu leukémií se vyskytují i v jiných místech, kde žádný jaderný zdroj není.
Milan Smrž podrobnosti popsané německé studie zná, během tří let, ve kterých se při svém tažení proti jaderným elektrárnám ohání popsanou studií, byl mnohokrát upozorněn, že její výsledky popisuje zavádějícím a v podstatě lživým způsobem. Přesto svůj přístup nezměnil. Podobně statisticky relevantní je i druhá jím uváděná studie o změně poměru mezi počtem narozených chlapců a dívek v okolí jaderných elektráren.
Jaderná energetika je pod intenzivním drobnohledem. Pokud srovnáme četnost a následky havárií v celém cyklu spojeném s jadernou energetikou se situací v jiných průmyslových oblastech, tak vidíme, že jsou relativně velice malé. A nemusí jít přímo o srovnání s těžbou uhlí, ropným průmyslem, chemičkami či automobilovou dopravou. Pokud budou staré reaktory nahrazený moderními reaktory III+ generace, dojde k dalšímu velmi výraznému zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky. K úplnému odstranění všech rizik nemůže dojít v žádném průmyslovém odvětví i jiné lidské činnosti. A při porovnání s konkurenčními obory vychází jaderná energetika velice dobře.
Jaderné palivo a jaderný odpad
Objem spotřebovaného paliva v jaderných elektrárnách je oproti uhelným velmi malý. Je to dáno poměrem mezi energií, která se uvolňuje v jaderných a chemických reakcích. Objem vytěžené horniny pak závisí na koncentraci uranu v ní. Je pravda, že se nyní těží většinou ložiska s menším obsahem uranu. Na druhé straně se ovšem uran často těží společně s dalšími kovy (mědí, zlatem, stříbrem …) a pak je těžba efektivní i při relativně velmi malých jeho koncentracích. Jako příklad může posloužit australský důl Olympic Dam. Stejně jako jakákoliv těžební činnost má své ekologické dopady. A pochopitelně je třeba dohlížet na to, aby byly v rámci možností co nejmenší a únosné. Vzhledem k celkovému objemu těžby i počtu dolů je mnohem menší než třeba dopad těžby uhlí, ropy a některých dalších surovin. Geologický průzkum nalezišť uranu je mnohem méně rozvinutý než například průzkum nalezišť ropy či plynu. Dá se tedy očekávat, že v budoucnu bude objevena řada dalších a známé zásoby uranu se pravděpodobně mohou i radikálně zvětšit. Na nejbližších sto let je tak uranu pro jadernou energetiku dost. V současných jaderných elektrárnách se dominantně používá izotop uranu 235, kterého je v přírodním uranu pouze 0,7 %. V budoucích systémech se bude využívat i izotop uranu 238, kterého je o více než dva řády více než uranu 235. Stejně tak se bude využívat thorium, kterého je mnohonásobně více než uranu. Tím lze zajistit surovinu pro jadernou energetiku na tisíciletí. Podrobnější rozbor těžby a zásob surovin pro jadernou energetiku jsem napsal pro server Osel.
Objem vyhořelého paliva je velmi malý i teď a ještě menší bude při jeho spalování v budoucích systémech. Zacházení s vyhořelým jaderným palivem ovlivňují dva faktory. Jedním je, že vyhořelé palivo je vysoce radioaktivní a musí „vychladnout“. Musí být delší dobu v přechodných úložištích. Vysoká radioaktivita způsobuje v počáteční fázi vysokou produkci tepla, takže nejdříve jsou těmito přechodnými úložišti vodní bazény. Později jsou kontejnery s vyhořelým palivem v suchých skladech. Než by se toto vyhořelé palivo mohlo uložit do trvalého podzemního úložiště, musí uplynout zhruba padesát let. Navíc je dominantní složkou vyhořelého paliva uran a transurany, které vznikají záchytem neutronů uranem. Ty mohou byt po recyklaci využity pro štěpení a jako palivo. V současnosti je to u klasických reaktorů možné jen v omezené míře. V pokročilejších budoucích systémech reaktorů IV. generace nebo urychlovačem řízených transmutorů bude možné transurany spalovat daleko efektivněji. Takže jaderný odpad produkovaný v současných reaktorech lze využít jako palivo pro budoucí moderní systémy. Radioaktivní odpad z nich bude mít daleko menší objem na jednotku vyprodukované energie a jeho radioaktivita poklesne na úroveň přirozeného pozadí řádově rychleji než je tomu u současných reaktorů. Proto není nutné a ani účelné příliš spěchat se stavbou trvalého podzemního úložiště jaderného odpadu. Přesto se už připravují a budují. Jde spíše o snahu demonstrovat, že takové zařízení vybudovat umíme. Ve velmi pokročilém stádiu budování je konečné úložiště jaderného odpadu ve Finsku. Takové menší určené pro jaderný vojenský odpad funguje i ve Spojených státech amerických. Trochu více o těchto úložištích i s příslušnými odkazy je zde. To, že lze jaderný odpad dobře fixovat dokumentuje i nález zbytků přírodního reaktoru v Oklo (Gabun). Pochopitelně to je téma na hlubší rozbor a potřebuje vysvětlení řady technických a přírodovědných podrobností.
Dlouhodobá perspektiva jaderné energetiky
Jak už bylo zmíněno, uplatňuje se jádro hlavně při výrobě elektřiny a jako velké zdroje. Myslím, že hlavní jeho síla bude ještě dlouho v této oblasti. A jak už jsem psal, mohly by jaderné elektrárny jedním se základních pilířů výroby elektrické energie. Připravují se i modely menších reaktorů, které lze využít k výrobě tepla a elektrické energie pro menší města či průmyslové podniky. V budoucnu by se mohly vyrábět hromadněji, ale myslím, že v této oblasti jsou jiné zdroje, které jim budou tvořit silnou konkurenci. Energetika má poměrně velkou setrvačnost. Elektrárny i elektrické sítě se budují pro dlouhodobou činnost. Proto si myslím, že v nejbližších desetiletích bude jaderná energetika sloužit spíše v podobě velkých zdrojů elektrické energie. V dopravě by mohla pomoci více v případě, že se podaří dosáhnout konkurenceschopnosti elektromobilů vůči klasickým osobním automobilům. To by ostatně pomohlo i efektivnějšímu využití obnovitelných zdrojů energie. V každém případě si myslím, že v následujících desetiletích bude mít v energetickém mixu jaderná energetika výrazný a stále rostoucí podíl.
Aby bylo možné jadernou energii intenzivně využívat i déle
než do konce tohoto století, je potřeba přejít na uzavřený palivový cyklus a
využívat i izotop uranu
Jaký bude podíl jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů v polovině tohoto století a zvláště později je otevřenou otázkou. Závisí to na tom, jestli se naleznou opravdu efektivní metody ukládání energie. Pokud ano, mohl by se podíl obnovitelných zdrojů významně zvýraznit. Osobně si však myslím, že jaderná energetika bude mít v energetickém mixu vždy významné zastoupení.
Co je ekologické a zelené?
Organizace a hnutí, která se označují za ekologická a zelená jsou ve své většině protijaderná. Je to důsledkem toho, že se často neřídí objektivním posouzením ekologičností jednotlivých řešení, ale jejich ideologickými nálepkami, které si vytvořily. Důvodem toho je, že velká část jejich členů nemá přírodovědné a technické vzdělání a znalosti. V současnosti u nás i v Evropě klesá počet studentů technických oborů a matematické i přírodovědné znalosti žáků i studentů upadají. Zhoršuje se tak celková schopnost obyvatelstva se orientovat ve vlastnostech a možnostech jednotlivých energetických zdrojů. Nedostatek studentů technických oborů má ještě jeden aspekt. Nejen jaderná elektrárny ale také větrné a solární zdroje i potřebná přenosová soustava se bez technických odborníků nepostaví. Pokud budou chybět, nebude ani energie.
Je pochopitelně třeba dohlížet na to, aby nejen výroba energie měla co nejmenší negativní dopad na životní prostředí. A v tom by mohla a měla mít zelená a ekologická hnutí důležitou roli. Ovšem posouzení jednotlivých energetických zdrojů by mělo probíhat na základě jejich reálných dopadů na životní prostředí a znalostí jejich technických i ekologických parametrů. I v současných zelených hnutích se objevují lidé, kterým je jasné, že se alespoň v tomto století bez jaderné energetiky určitě neobejdeme a její ekologické provozování může být velkým přínosem pro naši civilizaci a životní prostředí. Ovšem většinou byli v minulosti takoví lidé z těchto hnutí nuceni odejít. Doufám, že v budoucnu si členové zelených hnutí uvědomí, že jejich prioritou by mělo být právě životní prostředí a ne ideologická klišé.
Jak už jsem zmínil, pokud by se ekologické a zelené organizace zaměřovaly na snahy o zlepšování životního prostředí s využitím dostupných přírodovědných a technických znalostí a neskončily u boje za ideologické doktríny, tak by podle mého názoru mohla být dnes výroba elektrické energie ve světě daleko čistší a ekologičtější. Stejně tak jsem přesvědčen, že pokud lidstvo využije všech potenciálních možností, tedy jak třeba jádro tak i obnovitelné zdroje, může vyrábět ekologickým způsobem dostatek energii i v budoucnosti a lze překonat i postupný úbytek zdrojů fosilních paliv, který v budoucnu nastane. Ovšem to, jaký mix zdrojů se uplatní v daném regionu, musí být dáno místními geografickými, geologickými, ekologickými a ekonomickými podmínkami a ne nadiktovanými ideologicky vymyšlenými čísly a zákazy. Je třeba velice silně finančně podpořit vědecký výzkum ve všech oblastech vedoucích ke zlepšení produkce a úspor energie. Přímá finanční podpora výroby energie v konkrétních energetických zdrojích by však už měla být velice opatrná a uvážlivá, abychom se vyhnuly průšvihům, podobným těm, kterých jsme svědky právě v oblasti dotací obnovitelných zdrojů u nás i ve světě.
V Řeži 6. 3. 2011
