Je Fukušima jako Černobyl?

Vladimír Wagner

Nedávno se zvýšilo ohodnocení havárie v Jaderné elektrárně Fukušima I ve stupnici INES na stupeň sedm. V tisku se hned objevila řada titulků ve stylu „Fukušima je už jako Černobyl“. Je tak třeba připomenout několik skutečností, které s tímto přehodnocením souvisejí. Nejednalo se o reakci na probíhající události v elektrárně či na vývoj dozimetrické situace v jejím okolí. Ale na základě zpřesnění aktivity uniklého jódu 131 se dospělo k tomu, že její celkové množství ze všech reaktorů překročilo hodnotu stanovenou pro ocenění stupněm sedm. Stupnice INES je pouze sedmistupňová a vyšší stupeň nemá. Pokud by měla opravdu reálně postihovat nebezpečnost a dopady jaderné havárie, musela by být vícestupňová a zahrnovat i další aspekty než celkovou aktivitu, která se dostala z elektrárny. V takovém případě by Černobyl byl o několik stupňů nad Fukušimou.

Připomeňme si některé základní rozdíly mezi Černobylem a Fukušimou. Při černobylské havárii nastaly dva výbuchy, které proběhly přímo v reaktoru. Reaktor navíc neměl kontejment. Část paliva tak byla rozmetána do okolí a radioaktivita se dostala i do velmi velkých výšek a tím i vzdáleností. Navíc se nejednalo pouze o těkavější radioizotopy vznikající při štěpení, ale také transurany a palivo. Naopak ve Fukušimě I zůstaly kontejmenty a nádoby reaktorů v pořádku a jistá netěsnost se projevila pravděpodobně pouze u bloku číslo dvě. Palivo tak zůstalo všechno uvnitř kontejmentů. Je pochopitelně třeba připomenout, že u Fukušimy se pracovníci potýkají také s chlazením bazénů s vyhořelým palivem. Ty nejsou uvnitř kontejmentu. Ale ani u nich nedošlo k vyvržení paliva do okolí.

Čtyři poškozené bloky jaderné elektrárny Fukušima I.

Jak už jsem diskutoval v minulém článku o dozimetrické situaci ve Fukušimě I, závisela hodnota radiace na atmosférických podmínkách. Ale už ve vzdálenosti zhruba 100 km nepřekročil maximální dávkový příkon jeden mikrosievert za hodinu. Při havárii v Černobylu závisela pochopitelně radiační situace také silně na větru a počasí, ale hodnoty okolo jednoho mikrosievertu bylo dosaženo například i u nás v některých místech Severní Moravy, která je tisíce kilometrů od Černobylu. Hodnoty dávkového příkonu, které se měřily v bezprostředním okolí jaderné elektrárny Fukušima, se dosahovaly v Černobylu i ve vzdálenostech stovek kilometrů od jaderné elektrárny.

Nejvýznamnější rozdíl je však v následcích. Zatímco ve Fukušimě I bylo obyvatelstvo evakuováno ještě před úniky radioaktivity a bylo možné uskutečnit všechna nutná preventivní opatření pro ochranu civilního obyvatelstva, při havárii v Černobylu probíhala evakuace a další opatření až po vyvržení radioaktivního materiálu do okolí. Samotní pracovníci jaderné elektrárny a záchranné týmy se ve Fukušimě mohly na radiační situaci připravit a učinit všechna možná opatření k tomu, aby se pracovníci zbytečně radiaci nevystavovali. Důsledkem je, že zatím zde nedošlo k žádné zdravotní újmě v důsledku radiace (dva zaměstnanci zahynuli v důsledku zranění při zemětřesení). Zatím žádný z nich neobdržel dávku překračující hodnoty na úrovni dávek, které dostávají pracovníci se zářením i při některých typech běžné práce. A představují tak pro ně jen zanedbatelné zdravotní riziko. Dozimetrickou situaci jsem popsal ve zmíněném článku, kde je i stručné vysvětlení používaných veličin a jednotek a různých limit a charakteristických hodnot.

Dozimetrická situace v okolí elektrárny

V Tokiu už klesl celkový dávkový příkon zhruba na 0,078 mikrosievertů za hodinu, tedy na pouhý dvojnásobek přirozeného pozadí v této části Japonska. I když jsem to už psal v předchozích článcích, dovolil bych si připomenout, že i tento pro Japonce zvýšený dávkový příkon je zhruba třikrát menší než je u nás z přirozeného pozadí. Stále je vidět poměrně rychlý pokles. Část aktivity, která je nad pozadím se zmenší na polovinu za méně než dvacet dní. To ukazuje, že její značnou část tvoří jod 131 a další krátkodobější izotopy.

Také situace blíže k elektrárně se stále zlepšuje, což je vidět na měřeních, která se provádějí pravidelně v různých místech v pásmu mimo evakuační zónu. V téměř všech místech už dávkový příkon klesl pod hodnoty 0,2 až 0,3 mikrosievertů za hodinu, což třeba dávkový příkon přirozeného radioaktivního pozadí u nás. Stále problematická je situace v některých místech směrem na severozápad. Tam je ve vesnici Iitate v současné době dávkový příkon 5 mikrosievertů za hodinu a v samotném městě Fukušima okolo dvou mikrosievertů za hodinu. Pochopitelně se tam projevují značné místní rozdíly. I toto jsou hodnoty dávkového pozadí, které odpovídají hodnotám přirozeného pozadí v některých obývaných oblastech země. Přesto je rozumné omezit pobyt lidí a zvláště děti a těhotných žen v některých nejvíce zasažených místech. Proto byla provedena evakuační opatření, která se týkají vesnic Iitate a Katsurao i měst Namie, Kawamata a Minami Soma právě v oblastech, kde by mohli obyvatelé obdržet roční dávku větší než dvacet milisievertů. Je velice důležité, že měření prováděná vládou i různými nezávislými skupinami se vzájemně potvrzují. Například skupina Greenpeace, která se z pochopitelných důvodů soustřeďuje právě na tu nejproblematičtější oblast, dostává hodnoty odpovídající měřením japonských úřadů. Velice dobré tak je, že jsou rozsáhlé řady dat, kterým lze důvěřovat. Lze tak efektivně uplatňovat dlouhodobější preventivní opatření, která by chránila před případnými zdravotními riziky.

Je třeba zdůraznit, že už teď jsou ve všech místech mimo evakuovanou zónu podmínky takové, že nelze dostat dávku, která by se projevila pozorovatelným zvýšením počtu nějakého onemocnění. I ze zkušenosti z Černobylu je známo, že větší dopady měl často hlavně na starší lidi psychický stres spojený s evakuací, než by byl vliv radiace na jejich zdraví, kdyby zůstali. Zatímco evakuace hlavně matek a dětí je smysluplné preventivní opatření, nucená evakuace starších lidí by v tomto případě podle mého názoru byla vyloženě kontraproduktivní. Navíc mladí lidé a děti snášejí přechodnou evakuaci daleko lehčeji. Ale určitě je třeba, aby tuto otázku řešily na místě japonské úřady, které mají nejvíce dat a znají nejlépe místní situaci. Velice důležité je psychicky podpořit rodiny postižené evakuací. K tomu by mohlo přispět i rychlé rozhodnutí vlády, kterým přikázala společností TEPCO vyplacení zálohy na odškodnění, jehož velikost opravdu není jen symbolická a při rychlé výplatě pomůže evakuovaným překonat období evakuace a část jejich následků.

Pokles aktivity po úniku radioaktivity z lehkovodního reaktoru. Je třeba upozornit, že nejde o varný typ reaktoru a konkrétní případ ve Fukušimě (převzato z blogu R. Škody).

Situace v nejbližším okolí elektrárny

Jak to bude s návratem obyvatelstva závisí na vývoji radiační situace. Všude je vidět podobný trend v poklesu aktivity jako v Tokiu. Pokles se zpomaluje, ale stále tvoří značnou část aktivity krátkodobé izotopy. I když váha teluru 132 (poločas rozpadu 3 dny) a jódu 131 (8 dní) klesá a stoupá podíl dlouhodobějšího barya 140 (13 dní) a zirkonu 95 (65 dní). To, kdy i v dalších oblastech poklesne hodnota dávkového příkonu pod úroveň jednoho mikrosievertu za hodinu a jaká bude jeho dlouhodobější hodnota, závisí hlavně na podílu aktivit krátkodobějších radioizotopů a izotopu cesia 137, který má poločas rozpadu 30 let a úbytek jeho aktivity v prostředí už pak není dominantně dán jeho poločasem rozpadu ale migrací v životním prostředí.

Odhad aktivity cesia 137 v současné aktivitě a její budoucí hladiny není jednoduchý. Závisí totiž na řadě okolností. Mezi ně patří typ reaktoru (pravděpodobnost produkce daného izotopu při štěpení v něm), doba po jakou bylo palivo v reaktoru, podmínky při poškození paliva a rozdíl v míře úniku různých izotopů závisející na jejich chemických vlastnostech. Pochopitelně také na rozdílu v jejich transportu v atmosféře či oceánu. Vliv na dávkový příkon pak je dán i tím, jaký je typ rozpadu izotopu a jaké záření se při něm vyzařuje. Pokud bychom chtěli hrubě odhadnout poměr aktivity cesia 137 a jódu 131, tak můžeme vyjít ze srovnání poločasů rozpadu těchto dvou radioizotopů. Radioizotop jódu 131 má poločas rozpadu osm dní. Palivo bývá v reaktoru zhruba mezi jedním a čtyřmi roky. Dostáváme tak velice rychle situaci, že se stejné množství jódu 131 naprodukuje jako se rozpadne a množství tohoto izotopu jódu se v palivu nemění. Množství cesia s poločasem rozpadu třicet let stoupá po celou dobu pobytu paliva v reaktoru. Pokud by byla pravděpodobnost produkce obou izotopů shodná a reaktor by pracoval řádově déle než je poločas rozpadu obou těchto izotopů, tak by i jejich aktivity byly ihned po odstavení shodné. Pokud by bylo palivo v reaktoru dva roky, tak je poměr aktivity izotopu cesia 137 oproti aktivitě jódu 131 za stejných podmínek po odstavení okolo 0,045. Tedy aktivita cesia 137 je o něco méně než dva řády menší než jódu 131. Aktivita jódu klesá zhruba o řád za měsíc, takže za necelé dva měsíce by se aktivity jódu 131 a cesia 137 měly vyrovnat.

Na celkové aktivitě se však nepodílí pouze zmíněné dva radioizotopy. Je to vidět na přiloženém obrázku. Ten ukazuje závislost podílu jednotlivých izotopů v aktivitě na čase, který uplynul od zastavení štěpné reakce. Jde o situaci pro lehkovodní reaktor, i když ne varný. Je na něm vidět, že v současnosti by cesium 137 mělo tvořit zhruba necelých deset procent aktivity. Na dalším grafu, který popisuje průběh poklesu celkové aktivity, je vidět, že měsíc po havárii jsme pořád v době, kdy můžeme očekávat ještě delší dobu její intenzivní pokles. Ten povede nejméně k jejím o řád nižším hodnotám. Oba grafy jsem převzal z blogu kolegy Radka Škody. Jak za chvíli ukáži, tak i v evakuované zóně hodnoty dávkového příkonu nepřesahují 10 mikrosievertů za hodinu. Pokud by tedy v následujících měsících poklesly o více než řád, tak se dostanou na úroveň přirozené radiace v řadě obydlených míst na světě. Celková roční dávka pak také bude pod evakuační limitou. Je však třeba zdůraznit, že předchozí odhady jsou velmi zjednodušené a je třeba se při řešení situace řídit velice pečlivým monitorováním radiační situace na místě.

Graf toho, jak se mění podíl jednotlivých radioizotopů v aktivitě podle času, který uplynul od havárie. Je třeba upozornit, že nejde o varný typ reaktoru a konkrétní případ ve Fukušimě (převzato z blogu R. Škody).

V současnosti se monitoruje radiační situace i v evakuovaných oblastech, které jsou blíže než dvacet kilometrů od elektrárny. Z tohoto hlediska je velice zajímavé video http://www.youtube.com/watch?v=yp9iJ3pPuL8&feature=player_embedded, které bylo natočeno při cestě od hranic evakuované zóny až téměř k elektrárně. První odečet se ukazuje ve vzdálenosti 30 km od elektrárny a je okolo jednoho mikrosievertu za hodinu. To se příliš nemění až do překročení hranice evakuované zóny. Ve vzdálenosti 17 km se měří hodnota 2,5 mikrosievertů za hodinu a ve vzdálenosti 15 km je 6,5 mikrosievertů za hodinu. Při dalším přibližování však už neroste a osciluje mezi jedním a osmi mikrosieverty za hodinu. Dramatičtější hodnoty se objevují až při maximálním přiblížení k elektrárně, kdy ve vzdálenosti 1,5 km se měří hodnoty okolo 100 mikrosievertů za hodinu. Je jasné, že v evakuovaném prostoru budou stejně jako mimo něj hodnoty dávkového příkonu silně místně závislé. Ale i tak je vidět, že už se i zde situace dostává k hodnotám, které znamenají zanedbatelné zdravotní riziko.

I to je asi důvod, proč japonské úřady začaly se záchranářskými pracemi a hledáním těl obětí v oblastech, které byly v evakuované zóně přímo zasaženy cunami. Je to spolu s pečlivým měřením radiační situace v této oblasti další důležitý krok k její přípravě pro možný návrat obyvatel alespoň do některých částí. Určitě však bude rozhodnutí o tomto kroku velice pečlivě zvažováno a nemůže předcházet úplné vyřešení situace s chlazením reaktorů. Je také nutné dosažení jistoty, že v zpřístupněných oblastech nepřekračuje dávkový příkon nastavené limity. Na druhé straně však nejspíše relativně brzo bude umožněna řízená návštěva těchto oblastí, která umožní zajištění podmínek pro domácí zvířectvo a ochranu majetku či odnesení jeho částí vlastníky.

Na hranicích elektrárny se dávkový příkon také snižoval. V současné době je na hlavní bráně kolem 70 mikrosievertů za hodinu a u západní brány už jen okolo 30. Zde klesá dávkový příkon ještě o něco rychleji než jinde a zlepšují se tím výrazně podmínky pro práci v okolí elektrárny. I dodržování radiační bezpečnosti pracovníků se daří velice dobře. Svědčí o tom i to, že zatím pouze dvacet osm z nich překročilo celkovou dávku 100 mSv a žádný se nepřiblížil stanovené limitě 250 mSv. Tato hranice pořád představuje pouze zanedbatelné zdravotní riziko. Dne 12. dubna se další zdravotní prohlídce podrobili tři dělníci, kteří byli ozáření větší dávkou (zhruba 180 mSv) při pohybu vodou v turbínové hale třetího bloku. Ani teď nebyly zjištěny žádné zdravotní následky. A ani dva z nich, kterým se radioaktivní voda dostala do bot, nemají na nohou žádné známky radiačních popálenin či jen zarudnutí kůže. Zdá se, že i s nimi by mělo být vše v pořádku a zatím nejvážnější radiační událost při pracích na elektrárně se obejde bez následků. Než se dostaneme k současné situaci v samotné elektrárně, podívejme se na další důležitou monitorovací činnost.

Vývoj dozimetrické situace na hranicích elektrárny Fukušima I.

Je třeba se soustředit na kontrolu potravin

V předchozím článku o radiační situaci v okolí Fukušimi jsem psal o zdrojích vody. Tam se situace pečlivě sleduje a všude je hodnota radiace hluboko pod limitami. Preventivní opatření, i když i tam je hodnota radioaktivity ve vodě pod limitou i pro použití pro kojence, zůstává pro využití vody pro kojence u jednoho malého zdroje v jedné vesnici ve Fukušimské perfektuře.

Velmi důležité je, že se vyšetřením dětí v postižených oblastech potvrdilo, že se do jejich štítné žlázy nedostal radioaktivní jód a nehrozí jím rakovina štítné žlázy. Narůstající důležitost má sledování potravin, aby se radioaktivita potravinovým řetězcem nedostala do lidského organismu a zabránilo se vnitřnímu ozáření lidí. V tom pomáhá i to, že je zasažena relativně malá oblast, je dost prostředků na nahrazení potravy odsud a na pečlivé monitorování všech produkovaných zemědělských produktů. Vývoz některých druhů zeleniny a potravin byl z dané oblasti omezen. Překročení limitů bylo zjištěno například u některých druhů listové zeleniny. V rozsáhlém souboru testovaných vzorků je však je relativně málo pozitivních případů. Navíc jich ubývá, takže je možné uvolňovat omezení na specifické produkty v různých místech. Dlouhodobé monitorování potravin a úzká spolupráce s místními farmáři však bude důležitou součástí řešení dopadů havárie i v následujícím delším období.

Monitorování se týká i mořské vody a mořských produktů. Po dvou týdnech byl znovu obnoven rybolov v perfektuře Ibaraki, který byl přerušen v době, kdy se u jednoho druhu ryb objevil v jednom vzorku slabě nadlimitní obsah radioaktivního jódu. Všechny ryby jsou nyní kontrolovány a spotřebitelé by tak měli mít zaručeno, že jsou v pořádku.

Práce v okolí reaktorů jaderné elektrárny Fukušima I.

Situace v elektrárně

Jakékoliv úvahy o návratu lidí do evakuované zóny nejsou možné do doby, než se vyřeší problémy s chlazením reaktorů a bazénů s vyhořelým palivem v samotné elektrárně a vyloučí možnost dalších úniků radioaktivity z ní. Situaci a děje, které proběhly na elektrárně v prvních dnech a týdnech jsem popsal v předchozím článku. K němu se rozvinula velmi široká diskuze, ve které byla průběžně doplněna řada nových zajímavých informací hlavně od Lubomíra Denka a Karla Katovského.

Velmi důležité je, že se podařilo zacpat trhlinu, kterou unikala silně radioaktivní voda do moře. V současnosti se dělá řada dalších opatření a zábran, které umožní udržet radioaktivitu na teritoriu elektrárny a zabrání jejímu úniku do okolí. Využívají se k tomu i pytle naplněné zeolitem, což je velice porézní efektivně absorbující materiál. Dalším nástrojem jsou postřiky polymery, které fixují radioaktivitu a zabraňují jejímu šíření větrem do okolí. Je snaha odklízením a bezpečným uložením silně radioaktivních trosek ve vhodném místě v areálu elektrárny vytvořit co nejlepších podmínky pro práci v areálu. K tomu se začíná využívat speciální těžká technika.

Dodávka zařízení americké armády pomáhající při pumpování vody.

Kromě velínů jednotlivých bloků jsou už částečně osvětleny i turbínové haly. Velkým problémem zůstává velké množství radioaktivní vody v nich. Tu je třeba přemístit do různých zásobníků, které jsou v areálu elektrárny. Předpokládá se i vybudování dalších. Některé z nich bylo potřeba uvolnit. Proto musela být slabě radioaktivní voda vypuštěna do oceánu. Její množství bylo 10 393 tun a měření radioaktivity mořské vody na povrchu a v hloubce v několika místech v okolí elektrárny neukázala změnu radiační situace. Všechny zásobníky bylo třeba následně po uvolnění pečlivě zkontrolovat, zda jsou spolehlivě vodotěsné. Malou část vysoce radioaktivní vody se už podařilo odčerpat v budově druhého reaktoru. Celý systém musí také zahrnovat filtraci a dekontaminaci radioaktivní vody, aby se zmenšil její celkový objem. Úplné vyčištění turbínových hal od vysoce radioaktivní vody bude ještě dlouhodobější a složitější záležitostí. Bez ní však nelze obnovit systém původního chlazení reaktorů. Je třeba také testovat, kam všude se do podzemí může tato voda dostávat, a zabránit jejím únikům.

Důležitým faktorem je posilování a zdokonalování hlavních i záložních systémů dodávky elektrické energie a chladící vody pro reaktory i bazény s vyhořelým palivem. V současnosti je dokončena soustava potřebných zařízení, která je v místech 25 m nad úrovní moře. Stále probíhají následné otřesy, takže jde o to, aby i v případě dalšího extrémního zemětřesení a vlny cunami nebyla ztracena schopnost chladit reaktory a bazény.

V předchozím článku se psalo o pořadí, ve kterém se objevily problémy s jednotlivými reaktory. Postupně se objevují další podrobnosti o průběhu událostí. V dalším popisu jsem využil i informace Lubomíra Denka z diskuze. Nejdříve zkolaboval první blok. Ten je jednoduššího typu BWR3. Má tak pouze jednodušší systém dochlazování přes kondenzor, který neposkytuje tolik času k nápravným akcím. Fungoval pouze dokud byl dostupný proud z baterií. Ty se vyprázdnily už zhruba za 8 hodin po úderu cunami (11. března v 16:36 JST). Aktivní zóna tam tak zůstala 27 hodin bez dodávky vody a došlo k vypaření vody okolo palivových článků a jejich obnažení. Voda se začala dodávat až druhý den 12. března ve 20:20. Výsledkem byl možný nárůst teplot palivových článků až nad 2700°C a jejich rozsáhlé poškození a tavení. Předpokládá se až sedmdesátiprocentní poškození aktivní zóny. Proto také nastal vodíkový výbuch jako první právě u tohoto bloku.

Další dva bloky jsou modernějšího typu BWR4. Mají systém izolovaného dochlazování aktivní zóny. Ten spočívá v turbočerpadlu poháněnému parou z reaktoru, které nasává vodu z komory potlačeni tlaku a žene ji do reaktorové nádoby. Tato komora je v dolní části kontejmentu, má toroidální tvar (viz obrázek reaktoru a kontejmentu Mark 1 v prvním článku o Fikušimě) a je v ní zásoba několik tisíc tun studené vody. Tato voda zároveň slouží i pro kondenzaci páry z turbíny systému izolovaného dochlazování aktivní zóny. Teplo, které pára přinese však pomalu ohřívá vodu v komoře. V okamžiku, kdy teplota vody v ní stoupne na sto stupňů, přestane celý systém tohoto dochlazování fungovat. Do této doby se musí zajistit dodávka vody a chlazení z vně.

Inkriminované místo, kudy trhlinou unikala vysoce radioaktivní voda do moře.

U druhého a třetího reaktoru se tak dařilo dochlazovat zóny obou reaktorů téměř dva dny. U třetího bloku systém dochlazování selhal až 13. března ve 02:44 JST po vybití baterií. Postupně se odparem odhalila aktivní zóna a začalo její přehřátí. Tento blok byl také druhý, u kterého nastala exploze vodíku. U druhého bloku fungoval popsaný systém dochlazování více než dva dny a zastavil se až 14. března v 13:25 JST. V té době selhalo čerpadlo. Situaci předcházela exploze vodíku na třetím bloku. Druhý blok pak následoval osud třetího bloku. U obou modernějších reaktorů se předpokládá poškození aktivní zóny v rozsahu kolem třiceti procent. Je však třeba zdůraznit, že zatím nebylo možné zjistit přesný rozsah poškození u jednotlivých reaktorů, takže pořád jde pouze o odhady. Situace se nakonec vyřešila zaléváním kontejmentu i reaktorové tlakové nádoby mořskou vodou.

V současné době je zajištěna teplota reaktorových tlakových nádob, která je sice vyšší než běžná u tohoto typu reaktoru v odstávce, ale relativně stabilní. Doplňování užitkové vody a chlazení je už nyní také relativně stabilní, odváděný tepelný výkon je zhruba o řád menší než byl na počátku. Takže i v případě problémů je daleko více času na jejich řešení. Stále však nejsou zažehnána všechna rizika a to je důvod, proč se v posledních dnech vháněl do reaktorové nádoby prvního bloku dusík, který má zažehnat nebezpečí výbuchu vodíku uvnitř ní. Relativně stabilizovaná je i situace s doplňováním vody do bazénů s vyhořelým palivem. I když i tam se objevují problémy. V minulých dnech se podařilo odebrat vzorky z bazénu čtvrtého reaktoru a z poměru a množství jednotlivých izotopů se odhaduje míra poškození paliva. Zdá se, že poškozena byla jen malá část palivových článků. Pomocí na dálku řízeného robota z USA se podařilo prozkoumat situaci uvnitř vnitřní části reaktorových budov prvního a třetího bloku. Po průchodu dvojitými stínícími dveřmi měřily radiaci, teplotu a obsah kyslíku ve vnitřních prostorách na úrovni prvního patra. Zjistily, že kyslíku je okolo 21. Z toho hlediska je prostředí pro dělníky bezpečné. Radiace je relativně vysoká. V bloku 1 naměřily hodnoty dávkového příkonu od 10 do 47 mSv/hod a v bloku 3 pak od 28 do 57 mSv/hod. To znamená, že při práci v těchto místech by pracovníci obdrželi celkovou dávku přesahující povolenou limitu, tedy 250 mSv, již za několik hodin. Kompletní vyřešení situace, přechod na standardní způsob chlazení reaktorů a bazénů s vyhořelým palivem, začátek dekontaminace a později i likvidace elektrárny je ještě dlouhodobou záležitostí. A může se objevit ještě řada nepředvídaných těžkostí. 

O určité míře stabilizace a možnosti předvídat další vývoj situace svědčí i to, že společnost TEPCO vydala plán prací a opatření, které bude třeba provést v nejbližších šesti až devíti měsících. Ty by měly vést k dochlazení reaktorů, přechod na cirkulační chlazení, zamezení únikům radioaktivity a dekontaminaci pracovních částí elektrárny. Počítá se i s postavením betonových staveb, které by nahradily zničené reaktorové budovy a zastřešily bazény s vyhořelým palivem. Obsahovaly by filtrační systémy, které by ven nepustily žádnou radioaktivitu. Bude možné sledovat, do jaké míry se ukáže být plán realistický.

Technici ve velínu druhého bloku jaderné elektrárny Fukušima I (foto AP).

Situace na dalších elektrárnách

S tím, jak se situace ve Fukušimě I přece jen postupně stabilizuje, mohou se odbornici ze společnosti TEPCO věnovat i přerušeným pracím na dalších jaderných blocích. V první řadě jde v současné době o znovuobnovení prací na spouštění 3. bloku elektrárny Kashiwazaki-Kariwa. Tato jedna z největších japonských jaderných elektráren má dohromady sedm bloků, které byly odstaveny po silném zemětřesení v roce 2007. Postupně se pak po zvýšení jejich zemětřesné odolnosti od roku 2009 spouštějí. Čtyři bloky tak nyní běží (blok 1, 5, 6 a 7), třetí už obsahuje palivo a pracuje se na jeho spuštění. U bloků 2 a 4 se pak pokračuje ve zlepšení zemětřesné odolnosti a přípravě na budoucí spuštění. Je jasné, že by tyto bloky byly vítanou posilou v otřesené energetické síti severovýchodního Japonska.

Připomeňme, že další jaderná elektrárna vyřazená zemětřesením z minulého měsíce je Fukušima II ze čtyřmi bloky. Ta také patří společnosti TEPCO. Poslední dvě Onagawa a Tokai patří jiným společnostem. Ještě jedna věc stojí za zmínku. Společnost TEPCO nepřišla jenom o jaderné bloky, ale přišla i o tři velké fosilní elektrárny.

Tepelná elektrárna Hiroho

Zasaženy byly i fosilní tepelné elektrárny.

Stejně jako jaderné elektrárny, potřebují i fosilní tepelné elektrárny chlazení a proto jsou v Japonsku stavěny na mořském pobřeží. V některých případech může být dalším důvodem i to, že palivo pro ně je dováženo do Japonska po moři. Zemětřesení a následná vlna cunami tak společnosti TEPCO vyřadila i tři velké elektrárny na fosilní palivo. Jedná se o elektrárnu Hiroho, která má pět bloků využívajících naftu s celkovým výkonem 3,8 GW a šestým ve výstavbě. Ta byla zemětřesením a následnou vlnou cunami značně zdevastována. Obrovské štěstí měli dělníci, kteří v okamžiku zemětřesení pracovali ve výškách až třicet metrů nad staveništěm třetího bloku. Podařilo se jim spustit dolů a včas před cunami evakuovat.

Do současné doby nejsou úplné představy o škodách a nedá se vůbec odhadnout, jak dlouho bude trvat oprava poškozených bloků a kdy je bude možné spustit.

Tak vypadá tepelná elektrárna Hiroho te.

Druhou podobně postiženou elektrárnou je uhelný zdroj Hitachinaka s výkonem 1 GW. Zde jde o relativně nedávno dokončený zdroj, který patří k jedněm z nejmodernějších uhelných zdrojů na světě s velmi vysokou účinností až téměř 44 procent. Třetí takto postižená elektrárna je elektrárna spalující naftu Kashima s celkovým výkonem 4,4 GW. U ní už se daří postupně spouštět aspoň některé z poškozených bloků. Blok 3 s výkonem 600 MW se podařilo spustit předminulý týden. Také blok 2 se stejným výkonem a blok 5 s výkonem 1000 MW se již spustily.

Také vodní zdroje byly částečně zemětřesením postiženy a ne všechny mohou běžet na plný výkon. Celkově tak má v současnosti TEPCO běžící kapacity zhruba něco pod 40 GW, z čehož 5 GW jsou čtyři běžící bloky jaderné elektrárny Kashiwazaki-Kariwa. Je otázka, co vše se podaří a v jakých časových termínech společnosti TEPCO spustit.

Elektrárna Hitachinaka je stále vyřazena z činnosti. Obrázek z doby před zemětřesením (zdroj TEPCO).

Závěr

Je vidět, že situace po opravdu mimořádném zemětřesení je i po měsíci velmi vážná. A to nejen v elektrárně Fukušima I, ale i v dalších oblastech v energetice. A ještě náročnější je situace lidí, kteří při zemětřesení a následném cunami přišli o své domovy a blízké. I když je vidět i velký pokrok. V nedávné době bylo otevřeno letiště i nákladní přístav v nejhůře postiženém velkém městě. Staví se přechodná ubytování pro lidi, kteří o své domovy přišli. Je potřeba, aby celý svět Japonsku co nejvíce pomohl při rekonstrukci postižených oblastí. Obnova bude totiž velice náročná a dlouhodobá.

Bloky elektrárny Kashimase už postupně spouštějí. Obrázek elektrárny před zemětřesením (zdroj TEPCO).

V Řeži 17. 4. 2011

---