Jaký bude vývoj energetiky, zvláště jaderné, po Fukušimě?
Vladimír Wagner
Havárie, která vlivem
březnového zemětřesení a následné cunami nastala v jaderné elektrárně
Fukušima I, bude mít velký vliv na vývoj energetiky nejen v Japonsku. A
určitě se dotkne zvláště jaderných zdrojů. V následujícím příspěvku bych
chtěl prezentovat některá fakta a také mé názory na možný budoucí vývoj
v této oblasti.
Situace
v Německu
Velice důležitý a
zajímavý z hlediska našeho tématu bude vývoj v Německu. Tam sice
nastoupila politická reprezentace cestu k odstoupení od jádra před více než deseti lety, ale jak se
postupně ukazovaly představy náhrady jaderných zdrojů obnovitelnými jako
nerealistické, objevovaly se tendence odchod od využívání jaderné energetiky
přinejmenším pozdržet. Výkon postavených větrných a solárních elektráren sice
rostl velmi rychle, ale díky jejich relativně malému koeficientu využití výroba
v nich rostla jen pomalu. Ještě v roce 2008 vyrábělo větrem pouze 6 %
a ze slunce pouze o kousek více než půl procenta, zatímco jaderné elektrárny
produkovaly přes 20 % celkové produkce. Tato situace se dramaticky změnila po
havárii elektrárny Fukušima I. Německo rychle a definitivně odstavilo osm
reaktorů a opět nastoupilo cestu k rychlému opuštění jaderné energie. Při
současném stavu postoje veřejnosti a politické reprezentace v Německu
vzdaly podporu jádru i energetické společnosti a průmyslové podniky. Nedávno
například firma Siemens vyhlásila, že odstupuje ze všech aktivit spojených
s jadernou energetikou. Německo tak v energetice vsadilo vše na kartu
úplného vyloučení jaderné energie z energetického mixu. Jedná se tak o
bezprecedentní experiment v tomto průmyslovém odvětví.
Přechod
na obnovitelné zdroje po vyloučení jaderné energetiky už téměř čtvrt století deklaruje
Rakousko. To má navíc ideální podmínky dané Alpami, které mu umožňují více než
60 % elektřiny produkovat pomocí vodních elektráren. Přesto musí přes čtvrtinu
produkce získávat z fosilních zdrojů, hlavně plynu ale také uhlí
dovezeného z Polska. Navíc musí značnou část své spotřeby dovážet, třeba i
z českých jaderných elektráren. Jak se toto nevyužívání jaderné energie
projevuje na produkci oxidu uhličitého, je vidět na srovnání se Švýcarskem,
které má podobné geografické podmínky a podíl vodních zdrojů na produkci
elektřiny. Využívá však jádro a fosilním zdroji produkují jen okolo procenta
elektřiny. Pokud zatím někdo namítal, že by Rakousko, které tlačí
k přechodu od jádra k obnovitelným zdrojům i u svých sousedů, mělo
názorně ukázat, jak to lze v praxi udělat, zněla odpověď protijaderných
aktivistů, že Rakousko je malá ekonomika a nemá dostatečný potenciál
v průmyslu a vědě. U Německa tento argument padá. Jedná se o jednu
z nejsilnějších ekonomik. Jestliže v něm již dnes neexistuje žádná
„projaderná loby“ a veškerý potenciál je nasměrován na bezjadernou energetiku,
bude možné názorně vidět, jaké jsou reálné možnosti obejít se bez jádra při
ekologické produkci elektřiny.
Výsledek
tohoto německého experimentu tak bude mít velmi významný dopad na budoucnost
jaderné energetiky i v jiných částech světa. Hlavně při srovnání
s oblastmi, které budou jadernou energii využívat. Proto je důležité se
nejdřív podívat, jaké nastaly po Fukušimě podmínky v Německu.
Jak
už bylo zmíněno dříve, nastoupilo Německo cestu k bezjaderné budoucnosti
již před deseti lety. I z dosavadního vývoje, rozestavěných projektů a
deklarovaných plánů si lze učinit poměrně dobrý obraz o variantách možného
vývoje. Je jasné, že dominantně nahradí jaderné zdroje fosilní elektrárny,
pravděpodobně bude snaha co nejvíce využívat elektrárny plynové.
Z obnovitelných zdrojů se na náhradě jaderných budou převážně podílet větrné
elektrárny, zvláště pak mořské větrné parky.
Plánuje se sice postavit zhruba stejný výkon solárních zdrojů, ale vzhledem
k jejich malému koeficientu využití, bude jejich podíl na výrobě elektřiny
mnohem menší. Vzhledem k rozestavěným novým uhelným a plynovým blokům i
faktu, že do odstavení osmice reaktorů bylo Německo významným exportérem
elektřiny, by nemělo mít v nejbližších letech problém vyprodukovat
dostatek elektřiny a udržovat dostatečný pohotový výkon i pro zimní špičku. Tam
by mohly pomoci i staré uhelné elektrárny, které se drží ve studené
rezervě.
Problémy
mohou nastat se stabilitou elektrické sítě. Ta potřebuje mít dostatečně
stabilní zdroj přiměřeně blízko místa s významnou spotřebou. Dramatické
změny v rozložení dostupnosti zdrojů elektřiny v různých místech navíc
vedou k nutnosti posílení sítě, která je schopna přenést velké výkony na
značné vzdálenosti. Situace v této oblasti se stává kritickou
v případě, že bude chtít Německo posilovat podíl obnovitelných zdrojů na produkci
elektřiny. Pak nutně potřebuje postavit velkokapacitní elektrická vedení ze
severu na jih, která budou transportovat elektřinu vyrobenou v mořských větrných
parcích na pobřeží Baltického a Severního moře ke spotřebitelům. Narazí se tak na
problém, že současná realizace takového vedení není možná v termínu
kratším než deset let. Problémem není budování takových vedení ale získání
povolení a souhlasu vlastníků dotčených pozemků a různých občanských aktivit. A
lze předpokládat, že odpor veřejnosti s rostoucím počtem těchto staveb
poroste. Je třeba také připomenout, že nezbytná přestavba sítě se bude muset
realizovat v době, kdy bude stávající
síť kvůli odstavení jaderných zdrojů silně přetížená a tím se zvyšuje možnost
jejího selhání a vzniku rozsáhlého a dlouhodobého výpadku.
Předložený
scénář, kterým se ubírá a alespoň v nejbližších desetiletích bude ubírat
německá energetika, znamená také daleko vyšší spotřebu fosilních paliv a
produkci oxidu uhličitého při produkci elektřiny. V nejhorším případě se
po odstavení všech jaderných reaktorů zvýší zhruba o dvacet procent. Čím větší
podíl na nahrazování jaderné energie budou mít obnovitelné zdroje, tím menší
tento nárůst bude. Další snížení lze dosáhnout větším podílem plynových zdrojů.
Ty produkují zhruba poloviční množství oxidu uhličitého než uhelné.
V každém případě však ke zvýšení produkce oxidu uhličitého dojde. Německo
plánuje toto zvýšení kompenzovat úsporami v jiných oblastech než je produkce
elektřiny a jejími úsporami. Velká část „zelených scénářů“ předpokládá
dramatické zvýšení efektivity elektrických zařízení, až o 50 procent, a
v optimistických představách jejich přímé promítnutí do snížení spotřeby
elektřiny. Tato představa však není příliš reálná. V Německu se například
celkově zvýšila mezi rokem
Jak
už bylo zmíněno, přestalo už Německo být exportérem elektrické energie a stalo
se jejím importérem. Na zvyšování importu této komodity bude také tlačit fakt,
že ji bude Německo produkovat pomoci významně dražších zdrojů než jsou právě ty
jaderné. Vysoký dovoz elektřiny hlavně z Francie, kde začalo Německo
konkurovat Itálii, bude tlačit na prodloužení životnosti nejen francouzských
jaderných elektráren. Paradoxně tak může odstavení poměrně moderních německých
jaderných elektráren přispět k prodloužení činnosti starších jednotek
s menší bezpečnostní úrovní. A tím
se dostáváme k bezpečnostním rizikům v energetice. Ta nevznikají
pouze u jaderné energetiky ale také u obnovitelných zdrojů.
Nebezpečný
je případ, kdy vítr není a větrníky se netočí, ale také situace, kdy je vítr
příliš silný a větrníky se musí vypnout. Už teď jsou období, kdy v jednom
okamžiku dodává vítr v Německu výkon několika Temelínů a za chvíli
nic. S těmito výkyvy se elektrická síť vypořádává jen velmi těžko. Hlavně
v zimním období tak můžou nastat podmínky, kdy najednou jak větrné tak
solární zdroje nebudou dodávat žádnou elektřinu v situaci, kdy je
maximální spotřeba. Pravděpodobnost rozsáhlého a dlouhodobého výpadku tak je
dost vysoká. Německo se tak dostalo do situace, že odstavilo jaderné reaktory
z obavy před přírodní katastrofami, které na daném území za dobu existence
lidské civilizace ještě nenastaly. Zároveň však dostalo svoji elektrickou síť
do situace, kdy ji ke katastrofálnímu výpadku mohou přivést přírodní podmínky,
které během desetiletí nastávají docela často.
Na
závěr je třeba zmínit ještě jeden faktor, který může velmi silně ovlivnit
úspěšnost ústupu Německa od jaderné energie. Zákaz využívání jaderné energie
v Německu je velmi silný precedent. Přikázané odstoupení od jádra není
založeno na racionálních faktech a rozborech. Je výsledkem rozhodnutí politiků
pod tlakem emocí vyvolaných u veřejnosti aktivistickými skupinami. Současné
rozhodnutí o odstavení osmice jaderných reaktorů po havárii elektrárny ve
Fukušimě I nebylo učiněno na základě toho, že by se ukázalo nějaké nové reálné
riziko. Byly odstaveny pouze na základě změny pocitů u veřejnosti. Protijaderní
aktivisté v Německu dosáhli úplného zákazu jaderné energetiky – tedy
celého průmyslového odvětví. Tím, alespoň v Německu ztratili cíl, který je
spojoval. Nyní se začnou projevovat rozpory mezi nimi. Některé skupiny se
nebudou chtít smířit s popsaným odklonem od boje proti spotřebě fosilních
paliv a růstem produkce oxidu uhličitého. Jiní pak s ekologickými důsledky
stavby dlouhých vedení velmi vysokého napětí, které jsou nutné pro využití
mořských větrných farem. S hromadným využíváním obnovitelných zdrojů budou
stále patrnější jejich negativní ekologické dopady. A i to může řadu aktivistických
skupin naladit proti nim. Aby ještě efektivněji využívalo Německo své mořské
větrné farmy a mohlo stavět více obnovitelných zdrojů, plánuje využívat vodní
elektrárny v Norsku a Švédsku, případně stavět sluneční tepelné elektrárny
na jihu Evropy či dokonce na Sahaře. To by znamenalo stavbu rozsáhlé sítě ještě
delších vedení a další zintenzivnění integrace Evropy a globalizace. Řada
aktivistických skupin, které se podílely na boji proti jaderné energetice, jsou
však z principu proti takovým sjednocujícím procesům. Je tak možné, že stejnými iracionálními
postupy, založenými ne na racionálním posouzení výhod i rizik daných zdrojů ale
na vyvolávání emocí, se rozhodnou dosáhnout zákazu i dalších energetických
zdrojů. A je možné, že se jim to na základě předchozího příkladu i podaří. To
by však ještě více omezilo manévrovací schopnost německé energetiky a značně
snížilo schopnost jejího úspěšného fungování bez jádra.
Protijaderní
aktivisté často předpokládají již v brzké době radikální zlepšení
efektivity obnovitelných zdrojů a nalezení nových efektivních způsobů
skladování energie. Problém je, že ve většině případů je vědecký výzkum během
na dlouhou trať a další nemalou dobu trvá přerod objevu na ekonomicky efektivní
aplikaci. Je možné, že se německému výzkumu a průmyslu, které jsou svým
způsobem zatlačeny do kouta, podaří učinit značný pokrok aspoň v některé
z potřebných oblastí . Bylo by to skvělé a určitě by to pomohlo Německu
ukázat, že je možné se bez jaderných zdrojů obejít. V každém případě bude
mít vývoj v Německu v příštích letech a desetiletích značný vliv na
vývoj jaderné energetiky v ostatních částech světa. Nezbývá než čekat, jak
se tento podle mě docela riskantní německý experiment vyvine. Trochu jinak
pojatý rozbor německé situace jsem psal pro již dříve (i zde).
Oblasti,
které dále využívají jadernou energii
Ve světě však i po
Fukušimě zůstává řada oblastí, které na jádro spoléhají. V Evropě se jedná
hlavně o Francii. Ta získává z jádra přes tři čtvrtiny své elektrické
energie. Na ní je do značné míry závislá Itálie a nyní i Německo. Zaměnit tak
velké množství jaderných zdrojů za nějaké jiné není jednoduché a určitě by bylo
i časově velmi náročné. Energetický sektor má značnou setrvačnost. Navíc je
díky jaderné energii elektřina ve Francii značně levnější než jinde v Evropě
a veřejnost by se dost těžko smiřovala se zvýšením její ceny na německou
úroveň. Události po Fukušimě I vyvíjí dva protikladné tlaky na francouzskou
jadernou energetiku. První je zvýšená potřeba zaměnit nejstarší jaderné bloky
za nové s daleko vyšší úrovní bezpečnosti. Druhou vytváří nedostatek
stabilních zdrojů, který se v Evropě vytváří a který bude tlačit na
prodlužování životnosti pracujících jaderných bloků. Je tak otázkou, kterým
směrem se vývoj francouzské jaderné energetiky bude dále vyvíjet. Je jasné, že
analýza zkušeností z Fukušimy a jejich promítnutí do nových projektů
značně zdrží jejich realizaci. Dost silně bude další vývoj záviset i na průběhu
stavby nových EPR bloků v Olkiluoto, Flamaville a Číně.
Zdá
se, že na Anglii měla havárie v Fukušimě opačný dopad než na Německo.
Anglie plánovala výměnu flotily stárnoucích jaderných bloků a zatím to vypadá, že
v tomto rozhodnutí byla utvrzena a bude se výměnu snažit urychlit. Začaly
se tak práce na úpravě staveniště pro první blok EPR z řady těch, které se
mají v této zemi stavět. Možná je to i tím, že Anglie postavila zatím
největší počet mořských větrných farem a obyvatelstvo začíná pociťovat silněji
ekologická negativa tohoto zdroje. Staveniště se začíná připravovat i pro první
blok třetí generace ve Spojených státech. Zde se projevuje rozpor, který má
podobný dopad jako již zmiňovaný ve Francii. Nové bloky, jako je třeba AP1000,
procházejí licenčním schvalovacím řízením. To je už teď velice přísné a je
možné, že se v důsledku havárie ve Fukušimě ještě zpřísní. To
s velkou pravděpodobností zpozdí výstavbu bloku nových. Dostavba starších
bloků, jejichž budování bylo zastaveno v osmdesátých a devadesátých letech,
podléhá dřívějším licenčním podmínkám. Proto v současné době dochází
k obnovení výstavby těchto pozastavených projektů nebo se v dalších místech
o něm uvažuje. Pochopitelně, že se i u těchto projektů realizují úpravy
k posílení jejich bezpečnostních parametrů podle poznatků získaných
v předchozích letech. Podobné dostavby se realizují nebo plánují i ve
střední a východní Evropě, kde byla v devadesátých letech také řada
projektů zastavena. Jedná se třeba o Slovensko (další dva bloky VVR440 v Mochovcích),
Rumunsko, Ukrajinu, Rusko a další. Je to vyvoláno hlavně nedostatkem zdrojů
elektřiny v dané oblasti a zdržením v nástupu nové generace reaktorů.
Podle mého názoru ani v Evropě a Spojených státech události ve Fukušimě
nezastaví znovuobnovení výstavby nových jaderných bloků. Situace je totiž velice
rozdílná od stavu při nehodách na elektrárnách ve Three Mile Island a
v Černobylu. V té době měl vyspělý svět velký počet nových jaderných
bloků, jejichž životnost se ukázala být daleko delší než se původně
předpokládalo. Takže nebyl takový tlak na stavbu nových. I v jiných
oblastech elektroenergetiky byly značné rezervy, které se daly využít. Teď je situace
diametrálně jiná, Většina jaderných bloků ve vyspělém světě je již starých.
Životnost alespoň některých z nich se dá stále ještě prodlužovat, ale
v dohledné době by měla být většina z nich nahrazena jinými. Zároveň
je všude spíše nedostatek energie a nejjednodušeji uplatnitelné formy úspor se
už vyčerpávají.
V některých
rozvíjejících se zemích je současná situace odlišná a dá se tam již hovořit o
jaderné renesanci. Ekonomický potenciál i životní úroveň rychle roste a lidé
tam ještě dobře pamatují minulou chudobu. Je třeba zdůraznit, že chudobou se
nemyslí rozhodování o tom, zda v supermarketu nakupovat pouze biopotraviny
nebo vystačit s obyčejnými, či jich alespoň nekupovat tolik. Nebo zda
tentokrát nejezdit na zahraniční dovolenou, ale spokojit se s domácí.
Myslí se tím situace, kdy není jisté, jestli vůbec bude zítra jídlo, zda bude
čím se ohřát a posvítit si elektřinou je možné jen občas nebo vůbec. Zmíněným
lidem je jasné, že jejich životní úroveň je velice úzce spojena s úrovní
produkce energie. Tyto státy potřebují nyní pro svůj rozvoj nové a relativně
levné zdroje, takže se jen těžko bez jaderné energetiky mohou obejít. V moderních
technologiích navíc přestávají být závislé na evropských zemích, Rusku nebo
USA. Zatímco řadu dosavadních jaderných bloků stavěla a staví Čína
prostřednictvím evropských nebo amerických firem, nyní už dokončuje průmyslové kapacity,
které ji umožní se obejít plně bez zahraniční pomoci. Pomoc přestává potřebovat
i ve výzkumu a vývoji. Budoucí jaderné bloky už tak většinou budou postaveny
v čínské režii. Je pochopitelné, že se bude bezpečnost jednotlivých
projektů posuzovat na základě zkušeností z Fukušimy. Může dojít
k jistému zpomalení rozvoje jaderné energetiky v Číně. Ovšem Čína
nemůže hlavně z ekologických hledisek veškerý rozvoj stabilních zdrojů
vsadit na uhelné elektrárny. A to nemluvím o bezpečnosti a nehodách
v čínských uhelných dolech. Stejně tak si nemyslím, že by došlo k nějaké
příliš velké revizi v rozvoji jaderné energetiky v Indii nebo i
v Jižní Koreji. K jaderné energetice, jako řešení svých rostoucích
energetických potřeb, se obrací i řada dalších oblastí tohoto regionu.
Zvláštní
kapitolou je Japonsko. Této země a jejího obyvatelstva se havárie ve Fukušimě dotýká
nejvíce. A u veřejnosti tak přirozeně vzrostly negativní postoje vůči jaderné
energetice. Je zajímavé sledovat „jisté smíření“ s následky zemětřesení,
z nichž řada byla způsobena selháním různých technologií a konstrukcí.
Zároveň „nepřijetí rizika“ jaderné havárie, která je důsledkem zemětřesení. Je
to do značné míry dáno výjimečnosti jaderných havárií a „relativní běžností“
zemětřesení v Japonsku. Je možná důležité si proto připomenout proporce
daných událostí. Během zemětřesení a cunami zahynulo nebo je postrádáno přes
dvacet tisíc lidí. Řada těl obětí zmizela nenávratně a zůstane navždy mezi
pohřešovanými. Řada těl ještě dnes pořád čeká na identifikaci, která je
v řadě případů velmi náročná. Ve Fukušimě I zahynuli během zemětřesení a
cunami dva lidé ještě před havárií v elektrárně. Více lidí zahynulo při
tomto zemětřesení při protržení přehrady Fujinuma. Po cunami bylo evakuováno
zhruba 400 tisíc obyvatel, jejichž domovy byly často nenávratně poškozeny
či úplně zničeny. Z oblastí kolem Fukušimy bylo evakuováno zhruba 80 tisíc
lidí, ovšem část z nich i z oblastí přímo zasažených cunami, takže
jejich domovy byly zničeny cunami a museli by se evakuovat v každém
případě. U některých pobřežních sídel byla zničena i přes polovina domů. Pokud
ovšem evakuace proběhla jen kvůli havárii ve Fukušimě, mají svá obydlí
v pořádku a velká část z nich se bude moci pravděpodobně začátkem
příštího roku vrátit. Pochopitelně, že vše závisí na konkrétní dozimetrické
situaci v daném místě. Uváděné počty evakuovaných jsou jen velmi hrubé.
Počet evakuovaných kolem Fukušimy se měnil dodatečnými evakuacemi, které se
prováděly ve vzdálenějších oblastech na základě upřesněné znalosti dozimetrické
situace. Počet evakuovaných v důsledku cunami je také spíše dolní odhad.
Takže berte uvedená čísla s rezervou, jde jen o ukázání základních
proporcí.
Důvody, proč se Japonsko rozhodlo pro
intenzivní rozvoj jaderné energetiky po havárii ve Fukušimě nezmizely. Je to
dáno hlavně tím, že jde o ostrovní stát, který má minimální zásoby fosilních
energetických zdrojů a musí je všechny dovážet. Jeho geografické podmínky také nejsou
příliš vhodné pro využívání obnovitelných zdrojů soudobými technologiemi. Je
jasné, že se nyní bude Japonsko snažit zvýšit podíl jiných zdrojů na úkor
jaderných. Důvody, proč si myslím, že se právě Japonsko bez jádra ani v
budoucnu obejít nemůže, jsem popsal v Deníku
Referendum. Jak se tam v budoucnu bude energetika vyvíjet, závisí na
řadě faktorů. Jedním z nich také bude, jak rychle se bude dařit
odstraňovat následky havárie v Fukušimě I. Jak rychle bude probíhat
dekontaminace zasažených oblastí a jak brzy se budou moci vracet evakuovaní obyvatelé
bezpečně do svých domovů. A jestli půjde
o časy srovnatelné s odstraňováním jiných následků zemětřesení.
Předchozí
jaderné havárie
Havárie ve Fukušimě
byla pouhou třetí velkou havárií, která nastala během více než
padesátileté historie jaderné energetiky. Při havárii ve Three Mile Island
nikdo nezahynul, únik radioaktivity byl velmi omezený, zdravotní dopady na
obyvatelstvo vlivem radiace nulové a evakuace časově i místně velmi omezená.
Likvidace následků havárie přímo v elektrárně trvala sice řadu let, ale
podařilo se je úplně odstranit. Pokud by havárie s podobnými dopady
proběhla v jiném průmyslovém odvětví, tak si téměř nikdo nepamatuje, že se
vůbec stala. Je jasné a nutné na havárie spojené s jadernou energií
pohlížet vážněji. Má předchozí slova nechtěla nijak zlehčovat situaci, která
pochopitelně mohla být i vážnější. I v případě Three Mile Island se
vytvořila vodíková kapsa a kdyby se ji nepodařilo zlikvidovat, tak mohly být
následky horší.
Havárie
v Černobylu byla nesrovnatelně vážnější. Těsně po havárii a
v následujících letech zemřelo zhruba padesát lidí z personálu
elektrárny, kteří zasahovali v prvních hodinách havárie a byli postiženi
nemocí z ozáření. Z toho 28 úmrtí
bylo v prvních dnech. Devět lidí pak zahynulo na následky rakoviny štítné
žlázy. Jedině tato úmrtí lze připsat přímo následkům havárie. Podle seriozních
odhadů Světové zdravotnické organizace založených na dávce, kterou obdržely
různé skupiny obyvatelstva, lze pak ještě očekávat za celou dobu života
zasažené generace okolo 4000 případů rakoviny způsobených havárií v Černobylu.
Toto zvýšení počtu rakovin je však zanedbatelné vůči jejímu výskytu v dané
populaci. Protijaderní aktivisté udávají sice velmi odlišná čísla, ale ta jsou
velmi spekulativní. Okolo 116 tisíc obyvatel bylo evakuováno a rozsáhlá území
byla zamořena. Nejhorší bylo, že evakuace probíhala až po vyvržení obsahu
reaktoru i s částmi paliva do velké výšky. Navíc nebyla včas učiněna
všechna potřebná opatření, která by zabránila hlavně v prvních dnech tomu,
aby se do potravinového řetězce hlavně mlékem dostal radioaktivní jód. To byla
příčina toho, že se objevily případy rakoviny štítné žlázy, které jsou sice ve
většině případů dobře léčitelné, ale přesto vedly v několika případech
k již zmíněným úmrtím. V Černobylu nastalo opravdu to nejhorší, co
při havárii jaderné elektrárny nastat může. I proto je tato událost oprávněně označována
jako nejhorší katastrofa spojená s jadernou energetikou. Řešení jejího
dopadu bude jak v areálu elektrárny tak na zasažených územích trvat ještě
řadu desetiletí. Ovšem uvedené následky je třeba srovnávat s dopady jiných
průmyslových havárií, ať už šlo o protržení přehrad, důlní neštěstí, havárie
v chemičkách či velké dopravní nehody. Nebo třeba s následky kouření.
Dopady
havárie ve Fukušimě.
Dopady havárie ve
Fukušimě byly částečně popsány v předchozích částech. V tomto případě
zůstalo palivo uzavřeno uvnitř kontejnmentů a k únikům radioaktivity (jednalo
se pouze o štěpné produkty) došlo až po dokončení evakuace. Uniky také byly řádově
nižší. Pitná voda a potraviny byly v zasažené oblasti hned od počátku
kontrolovány a případně nahrazeny zásobováním z jiných oblastí. Že se
opravdu podařilo zabránit vnitřní kontaminaci radioaktivním jódem, prokázala i
kontrola štítné žlázy, která byla provedena u dětí a mladistvých ze zasažených
oblastí.
Na
rozdíl od Černobylu, kdy bylo informací o havárii jen velmi málo a veřejnost se
k nim dostávala jen velice těžko, je průběžných informací o Fukušimě velmi
mnoho. Je to dáno jednak rozdílem politického systému, který byl v bývalém
Sovětském svazu a v současném Japonsku, ale také pokrokem technologií,
hlavně využitím internetu. Takže je možno sledovat každodenní změny teploty a
tlaku na různých místech zasažených reaktorů a teploty vody v bazénech
s vyhořelým palivem, kolik vody se využívá na chlazení a kolik se ji daří
dekontaminovat, jaké dávky radiace dostaly a dostávají pracovníci, Elektrárnu
sleduje online kamera a každá změna či pokrok v práci na likvidaci havárie
se objevuje na internetu. Lze se podívat, jaká je radiační situace
v různých místech uvnitř i mimo evakuované zóny. Kromě oficiálních měření
japonských úřadů nebo mezinárodních organizací spojených se sledováním radiační
bezpečnosti, jezdí do zasažených oblastí řada dalších skupin, které provádějí a
na internetu prezentují měření svá. Okamžitě se prezentuje, kde se objevily
radioaktivní izotopy v potravinách a v jakém množství a stejně tak,
jak dopadá dozimetrické monitorování obyvatelstva. K těmto informacím má
přístup každý a může si tak o situaci udělat svůj vlastní úsudek.
Současnou
situaci a postupný vývoj, kterým se k ní dospělo, jsem popsal v sérii
článků na internetovém serveru Osel (zde a zde, kde jsou uvedeny
odkazy i na dřívější články série). Pohled z jiného úhlu jste si mohli
přečíst v článku
Jana Beránka, který nedávno v Ekolistu vyšel. V diskuzi pod
článkem Jana Beránka jeden ze čtenářů napsal, že mé články se zabývají pouze
konkrétními fakty a technikalitami, zatímco Jan Beránek svým emotivním přístupem ukazuje
soucítění s postiženými lidmi. A že jemu se zdá právě přístup Jana Beránka
na rozdíl od mého ten správný a vhodný. Podle mého názoru však pouze fakta a
technikality mohou rozhodnout o tom, zda v elektrárně může nebo nemůže
nastat další významný únik radioaktivity a zda se mohou obyvatelé případně
vracet do její blízkosti. Pouze na základě faktů a technikalit o radiační
situaci lze správně rozhodnout o případné evakuaci či návratu obyvatel tak, aby
jim bylo co nejméně ublíženo. Nejen dění v Černobylu ukázalo, že zbytečná
evakuace provedená i na základě emotivně vedené kampaně ublížila některým
evakuovaným obyvatelům více než, když by zůstali ve svých domovech na
zasažených územích. Extrémním případem, kdy se využívají čistě emoce bez faktů
a technikalit, jsou reklamní kampaně nejen na prací prážky. Ty mají obrovský
emoční náboj, ale o reálných vlastnostech toho, co propagují, neřeknou nic.
Proto se snažím ve svých článcích co nejvíce omezovat na zmíněná fakta a
technikality. Nemá to nic společného s tím, že bych nesoucítil s postiženými
lidmi. Ale dopady havárie na ně lze omezit jedině rozhodováním a opatřeními
učiněnými na základě faktů.
V jedné
diskuzi pod svými články jsem psal, že pro farmáře, který měl biofarmu zděděnou
po předcích blízko Fukušimy a chystal se ji předat i svým dětem a vnukům, je
událost katastrofou. Asi ho těžko utěší to, že se možná začátkem příštího roku
bude moci vrátit a pokud bude příští roky uplatňovat dekontaminační opatření i
farma se může pomalu vrátit k produkci. Katastrofou však je i situace
jiného farmář v blízkosti pobřeží mimo oblasti zasažené radiací, který po
zásahu cunami přišel nejen o farmu, ale i o děti a vnuky, kterým ji chtěl
předat. Katastrofou je pro rodiny i smrt živitele rodiny při výbuchu metanu
v uhelném dole, smrt blízkých a ztráta domova při protržení přehrady nebo
i případné následky dlouhodobého výpadku elektrické sítě. Jak už jsem zmínil,
každý energetický zdroj má svá rizika a může přinášet menší či větší soukromé
„katastrofy“ konkrétním lidem. Aby těchto katastrof bylo co nejméně, je třeba
diskutovat a posuzovat konkrétní fakta a ne hrát na emoce. Aby mi nebylo špatně
rozuměno, předchozí úvaha se netýkala konkrétního článku Jana Beránka. Ten jsem
si se zájmem přečetl, má navíc výhodu, že oblasti okolo Fukušimy osobně
navštívil. V řadě interpretací a pohledů se lišíme a pokud si naše články
čtenář přečte, může rozdíly porovnat a sám je posoudit i na základě velkého
množství dostupných informací. I to je výhoda internetu. Věnoval jsem se
rozsáhle tématu stylu diskuze o jaderné energetice a jejím dopadu, protože, jak
je vidět i na situaci v Německu, může být informovanost a akceptace
jaderné energetiky veřejnosti mnohem důležitější, než její reálné vlastnosti a
rizika.
Je jasné, že i současné informace, které o
havárii ve Fukušimě existují, umožňují vyvodit řadu závěrů týkajících se
bezpečnosti jaderných elektráren. Březnové zemětřesení a následné cunami byla
extrémně velká. Taková přicházejí v intervalu několika staletí či více.
Přesto jsou v Japonsku evidence, které ukazují, že podobná zemětřesení a
cunami v minulých dvou tisíciletích byla. Ukázalo to na podcenění extrémně
řídkých ale velmi katastrofických přírodních jevů, Je třeba doplnit, že stejná
podcenění nastala i u dalších obytných a průmyslových konstrukcí. A i to bylo
důvodem tak vysokého počtu obětí při tomto cunami. Zasažené reaktory
v elektrárně Fukušima I patřily k těm nejstarším v současné době
provozovaným. Jejich projekt pocházel z šedesátých let. I tak přežily
zemětřesení větší, než na které byly stavěny. Zničující se pro ně stalo teprve
cunami. Nyní je jasné, že nejen rozmístění a zabezpečení záložních dieselových zdrojů
elektřiny mohlo a mělo být řešeno jinak. Je vysoce pravděpodobné, že u novější
typů reaktorů z osmdesátých let by následky nebyly tak dramatické. Jak přesně
by se zachovaly, bude možné zhodnotit až po zjištění přesných informací, jak
havárie jednotlivých reaktorů ve Fukušimě I přesně probíhala. Reaktory III+
generace, mezi které patří i bloky plánované pro dostavbu Jaderné elektrárny
Temelín, mají dostatečnou kapacitu pasivních bezpečnostních systémů, které by
zajistily chlazení na dostatečně dlouhou dobu a situaci ve Fukušimě I by
s velmi vysokou pravděpodobností ustály. Avšak i tyto projekty se posuzují
a budou posuzovat podle zkušeností z Fukušimy I a budou se hledat cesty,
jak jejich bezpečnost ještě zvýšit.
Všechny
další projekty budou posuzovány ještě více nejen z hlediska úspěšného
rychlého zastavení řetězové jaderné
reakce, ale také z hlediska úspěšného dochlazení i v případě výpadku
elektrických zdrojů. Z toho hlediska by se mohly stát velmi perspektivní
rychlé reaktory, které nejsou chlazeny vodou, ale plynem nebo tekutým kovem. U
nich totiž chladivo nemění skupenství a nedochází k dramatickému poklesu
jeho schopnosti odvodu tepla. Je také možné, že se díky havárie ve Fukušimě I,
která se také vyznačovala vysokou koncentrací velkých reaktorů, bude ještě
intenzivněji pracovat na projektech malých reaktorů s velmi dlouhými periodami
pro výměnu paliva. Důkladná analýza havárie ve Fukušimě I určitě přispěje
k dalšímu zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky.
Závěr
Ve svém článku jsem
se pokusil popsat některé faktory, které ovlivní vývoj energetiky a zvláště té
jaderné po havárii ve Fukušimě I. Často působí úplně opačným směrem. Na jedné
straně bylo reakcí na tuto událost odstavení osmi jaderných bloků
v Německu a odklon od jaderné energetiky i v dalších evropských
zemích. Na druhé straně to vede v jiných zemích ke snaze o zrychlení
výstavby nových bezpečnějších reaktorů, které by nahradily ty staré méně
bezpečné. Nedostatek stabilních levných zdrojů elektřiny, který začíná vznikat
v Německu i v dalších částech Evropy naopak může vést k tendenci
prodlužovat životnost starých bloků. K tomu může přispívat i zvýšená spotřeba a
tím i růst ceny plynu. To může být i důvodem, proč může Rusko právě teď
uvažovat o prodloužení životnosti všech svých starých jaderných bloků i když
staví i nové bloky. Bude mít levnou elektřinu z jádra a plyn bude dodávat
do Německa a celé Evropy.
Pokud
by se podařilo najít nové vydatné zdroje plynu, které by jeho cenu snížily,
mohly by se plynové elektrárny stát výrazným konkurentem jaderných. To do jisté
míry probíhá v USA díky rostoucí těžbě plynu z břidlic. Pokud se
naděje do těchto nových zdrojů plynu alespoň z části vyplní, může to vést
k omezování jaderné energetiky. Pochopitelně to však také povede
k příslušným ekologickým dopadům této těžby a zvýšené produkci oxidu
uhličitého.
Dalším
faktorem, který by ve vzdálenější budoucnosti mohl omezit potřebu jaderné
energetiky, je radikálnější zvýšení efektivity a snížení ceny obnovitelných
zdrojů a přenosu energie na velké vzdálenosti nebo nalezení efektivní možnosti
skladování energie. I když ani potom se nejspíše bez jaderné energetiky
neobejdeme, jak je poměrně dobře patrné i z rozboru, který provedl David MacKay
ve své knize „Udržitelné zdroje s chladnou hlavou“. Podle mého názoru se
bude v budoucnu využívat v ještě větší míře než dnes.
Jako
doposud, bude i v budoucnu klíčové, jak bude společnost schopna reálně
posoudit rizika plynoucí z využívání jaderné energie a porovnat je
realisticky s jinými průmyslovými riziky. Je jasné, že jako i
v jiných průmyslových odvětvích, nelze nikdy možnost havárie úplně
vyloučit. Míra využívání jaderné energie tak bude záviset i na míře, jak bude veřejnost
schopna míru toho rizika ve srovnání s jinými posoudit a ochotna
akceptovat.
Je
pochopitelné, že v případě úspěchu Německa v ekologické produkci
elektřiny bez jádra, by se i ostatní státy vydaly stejným směrem. Kdyby bylo Rakousko vývozcem
levné obnovitelné energie a ne dovozcem uhlí pro uhelné elektrárny a jaderné
elektřiny, tak by Česko pravděpodobně neuvažovalo o dostavbě Temelína. Podle
mého názoru se to však ani tak ekonomický silné velmoci jako je Německo jen
těžko podaří, ale rád se nechám překvapit. Je mi jasné, že řada čtenářů zde
nebude souhlasit s některými mými názory. Byl bych ovšem rád, kdyby nad
nimi alespoň přemýšleli. Pocit, že energii a elektřinu pro zajištění naší
životní úrovně vlastně ani nepotřebujeme, je totiž iluzorní. Pokud totiž bude
energetika rozvrácena tak, že nebude dostatek energie na zajištění potravy,
tepla a světla, tak se začnou stavět jaderné elektrárny co nejrychleji,
nejlevněji, bez přílišných ohledů na bezpečnost a zruší se všechny těžební
limity a ekologická omezení na dobývání fosilních paliv. A to s plnou
podporou většiny společnosti, i těch, kteří včera protestovali proti jaderným a
uhelným elektrárnám. Podrobnější pohled na výhledy a doporučení konkrétně pro
českou energetiku po Fukušimě jsem napsal pro Literární
noviny. Zhruba během následujících deseti až dvaceti let bude možné posoudit,
v kterých svých odhadech jsem se strefil a kde jsem se mýlil.
V Řeži 26. 9. 2011
