Několik doplnění k poznámce o radioizotopovém zdroji sondy Cassini a možnosti ohrožení při jejim průletu okolo Země.

Na počátku svého používání byly radioizotopové zdroje konstruovány tak,  aby při havárii a následném návratu do zemské atmosféry shořely. A to se také stalo při havárii navigační družice Transit 5BN-3 v roce 1964. I na základě této zkušenosti se konstrukce zdrojů změnila a jsou dělány tak, aby prežily průchod atmosférou i následný náraz nepoškozeny a plutonium zůstalo hermeticky odděleno od okolního životního prostředí. Takže při druhé havárii družice s tímto zdrojem (Nimbus B-1 v roce 1968) byl nepoškozený zdroj nalezen v hloubce okolo 90 metru u pobřeží Kalifornie a recyklované plutonium použito v dalši misi. V nepoškozeném stavu pravděpodobně dopadly, a to nejspíše do moře u chilského pobřeží, i radioizotopové zdroje ze sondy Mars 8. Pravděpodobně píši proto, že kvůli úsporám nevypluly v té době ruské sledovací lodě a telemetrie z poslední fáze letu chybí. Díky tomu byla přesnost určení dopadu zbytku sondy nedostatečná a zdroje nebyly nalezeny.

Jak už jsem psal, tak konstrukce nynějších radioizotopových zdrojů je taková, že je velmi pravděpodobné, ze neshoří v atmosféře a plutonium se v ní neuvolní. Podrobné informace o bezpečnostní konstrukci radioizotopového zdroje a ochrany tablet kysličníku plutoničitého (je v keramické podobě) při možných nehodách lze přečíst na adrese:

http://www.jpl.nasa.gov/cassini/rtg/doetest.htm

Sonda Cassini by se při nehodě v době opětovných průletů okolo Země a případném návratu do její atmosféry pohybovala rychlostí mnohem větší než je u úmělých těles obvyklé. Podmínky, které přitom nastávají se jen těžko testují a ověřují, takže možnost, že se část kysličníku plutoničitého do atmosféry dostane, není vyloučena úplně. Proto i tato možnost byla NASA a DOE (Department of Energy - má na starosti radioizotopové zdroje) uvažována a zkoumána. Pokud by k něčemu takovému došlo, byl by rozptýlen ve vysoké atmosféře a pomalu by klesal k zemi vetšinou do moře. Protože je velmi těžko rozpustný ve vodě, zůstal by většinou vázán v oceánech a půdě a nepředstavoval by žadné riziko. Plutonium se rozpadá rozpadem alfa. Vyzařované alfa částice odstíní i jen velmi malá vrstvička materiálu (třeba obyčejné oblečení). Nebezpečí hrozí jedině když se dostane přímo do lidského těla. Ovšem pravděpodobnost, že by k tomu došlo v popisovaném případě je minimální. Navíc radiační zátěž by přitom byla menší než je radiační zátěž způsobovaná přirozeným pozadím tvořeným kosmickým zářením či radioaktivními prvky v zemské kůře. Podrobnější informace lze nalézt na adrese:

http://www.jpl.nasa.gov/cassini/rtg/riskframes.htm.

Podrobný článek o principu, konstrukci, dosavadním i budoucím  využití radioizotopových zdrojů na vesmírných sondách jsem připravil pro zpravodaj pražské pobočky ČAS Corona Pragensis, kde snad v nejbližší době výjde.