Jaderná energetika, energie vůbec, demokracie a budoucnost lidské společnosti..

 

Vladimír Wagner

 

 

Milan Smrž dělá nezastupitelnou a užitečnou práci. Je mu jasné, že jaderná energetika je slepou uličkou vývoje. Zdroje, které se do ní mají - bez ohledu na veřejný zájem - nalít ve prospěch některých korporací, budou v historicky krátké době zoufale chybět. Nikdy nebude dost poukazování na její bezperspektivnost a na možnosti obnovitelných zdrojů. Proto si Milan Smrž zaslouží naši všeobecnou podporu a nikoli napadání ze strany těch, kdo nás vedou nesprávným směrem.“

Jindřich Kalous

 

Po příspěvku Jindřicha Kalouse se situace okolo energetických zdrojů vyřešila. Milan Smrž je osvícen a je mu jasné, že jaderná energetika je slepou uličkou. Takže je třeba ji zakázat a zastavit vědecký vývoj v této oblasti. Zároveň jsem se dozvěděl, že patřím k těm, kteří nás vedou nesprávným směrem. Docela jsem se zapýřil, když jsem zjistil, jak velký vliv je mi přisuzován. Ale teď trochu vážněji. Uvažoval jsem, zda má cenu názory Jindřicha Kalouse komentovat. Osobně si myslím, že má cenu spíše psát o takových tématech, ke kterým jsem schopen přednést konkrétní fakta, která by mohla čtenáře zaujmout a umožnila mu nad něčím se zamyslet a udělat si svůj úsudek. Proto píši o věcech a tématech, které znám a jsem v nich aspoň trochu odborníkem. To jsem doporučoval i panu Milanu Smržovi. Tedy, aby nás seznámil s úspěchy a zajímavostmi v oblasti využití solární energie, namísto psaní o jaderné energetice, o které znalosti nemá. Navíc, když ještě, jak jsem dokumentoval, používá účelové lži a polopravdy. Jako fyzik mám relativně dobré znalosti o většině možných zdrojů energie, přesto bych si netroufal tvrdit, že nějaký typ energetiky je slepou uličkou. Myslím, že je důležité bádat ve všech oblastech a mít řadu želízek v ohni. Naše znalosti se vyvíjejí a mění se i podmínky, ve kterých se pohybujeme. Bez vědeckého výzkumu i praktických staveb konkrétních elektráren se to neobejde. Proto souhlasím s podporou i v oblasti vývoje větrných a solárních elektráren. Žádný typ zdroje by neměl být zakazován, pokud pochopitelně splňuje obecně závazná bezpečnostní a ekologická kriteria. 

Nemám příliš rád tato politická témata a diskuze, které jsou do značné míry ovlivněna subjektivními názory diskutujících a jich představami o poslání člověka i společnosti. Raději píši o tématech, která se týkají objektivních přírodních zákonitostí. Přesto jsem se nakonec odhodlal k napsání následujícího textu, ale přiznávám, že v něm  pochopitelně řada pouze subjektivních názorů bude.  

 

Politická a odborná rozhodnutí

 

„Dokonce si myslím, že jeho (Vladimíra Wagnera) replika (spolu s jeho publikováním např. v Neviditelném psu) je argumentem pro to, že určité návrhy řešení a rozhodování v těch oblastech veřejného zájmu, které mají dalekosáhlý a dlouhodobý společenský dopad, by neměly být ponechávány jen odborníkům. Dá se očekávat, že odborníci budou trpět jednostranným zaujetím pro své obory anebo - v horším případě - zaštítí svou autoritou (třeba i neúmyslně) nějaké dílčí a zištné soukromé zájmy.“

 

Jindřich Kalous

 

Souhlasím s Jindřichem Kalousem, že rozhodování v oblastech veřejného zájmu by nemělo být ponecháno ! jen ! odborníkům. Ovšem je mi jasné, že si oba pod tímto tvrzením představujeme něco úplně jiného. Jednostranným zaujetím může trpět kdokoliv. To, jestli daný člověk zaštítí svou autoritou  nějaké dílčí a zištné soukromé zájmy, také nezávisí na jeho odbornosti. Odborník se od neodborníka liší pouze v tom, že má o daném tématu znalosti a rozumí mu. Právě naopak si pamatujeme řadu případů, kdy známé osobnosti zaštiťovali v různých kampaních zájmy dílčích skupin a vyslovovali se k tématům, o kterých nevěděli vůbec nic.

O věcech veřejného zájmu se v demokratické společnosti rozhoduje prostřednictvím politických nástrojů a nejčastěji tato rozhodnutí činí volená politická reprezentace.  Ovšem příslušní političtí představitelé, kteří v dané oblasti rozhodují, by buď sami měli mít odborné znalosti (měli by být odborníky)  nebo by se měli o znalosti odborníků opírat. Na jedné straně je politické rozhodnutí o výběru cíle, ke kterému chce společnost dospět, a mantinelů, které cestu k tomuto cíli vymezují. Na druhé straně je pak odborné posouzení, jakými prostředky a zdali vůbec je možné daného cíle cestou v zadaných mantinelech dosáhnout. Odborné posouzení se musí opírat o odborné znalosti, mohou je tedy udělat pouze odborníci.

Na příkladu posuzování využití jaderné energetiky u nás je vidět, že rozhodování je (a nejen v této oblasti) prováděno často lidmi s minimálními odbornými znalostmi v dané oblasti  (Martin Bursík, Daniela Kuchtová ...) a v rozporu s poznatky v příslušném i souvisejících oborech.  Je to krásně vidět na průběhu práce nad energetickou koncepcí Ministerstva životního prostředí ČR. Při zadání studie byl stanoven cíl, kterým bylo omezení oxidu uhličitého. Byly stanoveny ekologické a ekonomické mantinely, které je třeba při výběru nejvhodnějšího energetického zdroje dodržet. Ovšem u jaderné energetiky se na výsledky studie nečekalo a dopředu byla Martinem Bursíkem zakázána. Zhotovitelům studie tak nezbylo než konstatovat, že jaderná energetika sice vypadá jako velmi slibné řešení (třeba nejlepší), ale vzhledem k jejímu apriornímu vyloučení ji nemohou posuzovat. Současný zákaz či omezení jaderné energetiky v Německu či u nás také není dáno odborným posouzením objektivních faktů, ale čistě nepodloženým politickým rozhodnutím.

Pokud bych tedy já byl politikem, který má učinit rozhodnutí ve veřejném zájmu o energetických zdrojích, nechal bych si podklady o jaderné energetice udělat od odborníků na jádro, podklady pro solární či větrnou energii od odborníků v této oblasti. Ekologické aspekty bych nechal posoudit ekology (pozor, neplést s ekologickými aktivisty) a ekonomické aspekty ekonomy. Na základě těchto odborných podkladů bych učinil rozhodnutí. 

Jedním z hlavních aspektů, který Milan Smrž a Jindřich Kalous vytýkají jaderné energetice je, že se jedná o velké zdroje.

 

Jak to je s možnostmi decentralizované produkce energie a jejich hranice

 

„Za důvěryhodnou budu považovat jedině takovou vládu, která aktivně podpoří nebo dokonce sama vymyslí projekty typu Hostětín nebo Svatý Jan nad Malší, vedoucí k maximální nezávislosti obcí na centralizovaných dodávkách energie. Zatím je těch projektů zoufale málo a bez dotací zvenčí (z EU, ze zahraničních nevládních organizací či nadací) by se těžko daly realizovat. Až jich budou desítky nebo lépe stovky a až jejich realizátoři nebudou muset ponižujícím způsobem škemrat o dotace, bude to věcný důkaz toho, že vládám jde o nás občany a ne přednostně o ty struktury, kterým musejí být vděčné za koryta a za příspěvky do stranických pokladen. Pak ovšem postupně ztratí své opodstatnění i velké rozvodné sítě a zdroje typu jaderných elektráren.“

 

Jindřich Kalous

 

Milan Smrž i Jindřich Kalous operují s tím, že obnovitelné zdroje umožní takovou decentralizaci energetických zdrojů, že umožní existenci obcí nezávislých na velké rozvodné síti a velkých zdrojích. Uvádějí projekty typu Hostětín, Svatý Jan nad Malší a podobné. Jedná se ovšem o velmi zavádějící příklady. V těchto případech jde o malé vesničky, které vlastní dostatek zemědělské půdy a lesa. Díky tomu mohou využitím biomasy řešit do značné míry dodávky tepla, případně i části elektrické energie. Využitím úsporných žárovek, efektivního zateplení domů i dalších metod se snaží co nejvíce šetřit energie. Je tak třeba odlišit velmi pozitivní ukázku toho, jak lze využitím místních zdrojů a úspor snížit provozní nároky na energie, od naprosto scestných úvah o tom, že by se touto cestou dalo dospět ke zrušení velké rozvodné sítě a velkých zdrojů.

Aby využití biomasy, sluneční energie, větru bylo efektivní a ekologické, musí se využívat relativně sofistikované technologie. Stejně tak jsou úsporné žárovky i jiná úsporná zařízení technologicky náročnější než ty méně úsporné. Proto je jejich výroba technologicky i energeticky docela náročná a to se odráží i v jejich ceně. Nic z toho si dané obce nevyrábějí sami a je to i důvodem, pro které potřebují dotace. V těchto obcích nejsou nemocnice a další náročnější zdravotní zařízení, divadla či jiné kulturní zařízení, velká sportoviště, velké školy či vědecká pracoviště. Neprodukují se tam žádné energeticky náročnější výrobky.  To vše je poskytováno odjinud. Nechám na čtenáři, ať si sám zhodnotí, jestli je reálná představa, že by všechny obce mohly dostat stejné dotace a mohly přejít na podobný model jako Hostěnín nebo Svatý Ján nad Malší.

Dovedu si představit, že by takové malé obce v zemědělské krajině fungovaly soběstačně, ale pak by to bylo v podobě zemědělských komun bez elektrické energie, výdobytků současného zdravotnictví a současného širokého přístupu ke vzdělání a kultuře. O rozdělování velmi omezených zdrojů by rozhodoval místní náčelník a většina lidí by musela tvrdě manuálně pracovat. Ovšem, pokud bychom chtěli tento model zavést pro velkou oblast, museli bychom navíc řádově zredukovat počet obyvatel. Prostě bychom se vrátili do minulosti a to i s tehdejší sociální strukturou. Nemyslím si, že by představa života v takové společnosti většinu lidí uspokojovala.

Jak už jsem psal v komentáři k článku Milana Smrže, i v případě intenzivního využití větru, sluneční energie a biomasy se bez velkých zdrojů neobejdeme. Rozvodné sítě budou muset být navíc ještě komplexnější a mohutnější. Je to dáno tím, že významnější zdroje této energie jsou velmi závislé na místních podmínkách a lokálně se v čase rychle mění. Buď tedy musí mít místní záložní zdroje, které za ně zaskočí, nebo se musí energie přenášet na velkou vzdálenost. Silně to pociťují například v Německu po zvýšení podíl větrné energie a s velkými páteřními stejnosměrnými rozvody počítají i všechny studie, které chtějí maximalizovat využití sluneční energie.

 

Zdroje energie a demokracie

 

„Nelze nevidět ani výhodnost centralizovaného dodávání jakékoli základní životní potřeby obyvatelstvu, tedy i energií, z hlediska politickomocenských zájmů. Dávkování strachu se může projevit jako mocná zbraň proti aktivistům a disidentům všeho druhu - jestli budete zlobit, vypneme vás. V tomto ohledu se opět nechvalně vyznamenává jaderná energetika.“

 

Jindřich Kalous

 

„Jak je vidět, energetika je z tohoto hlediska především politickým a až v druhé řadě odborným problémem.“

 

Jindřich Kalous

 

Kritici jaderné energetiky velice často uvádějí velké zdroje a velkou energetiku jako ohrožení demokracie. Ovšem jejich názory a návrhy trpí značnými logickými rozpory. Na jedné straně se bojí, že velké zdroje budou mocnou zbraní proti disidentům a aktivistům. Podle mého názoru by se jim však stejně jako při postupu proti neplatičům prostě vzali hodiny a pak je jedno, jestli mají proud z jaderné elektrárny v jiném kraji nebo z větrné za vesnicí. Na druhé straně chtějí jadernou energetiku a další velké zdroje zakázat a nedostatek energie řešit zákazem osobních dopravních prostředků a povolením pouze veřejných, regulacemi toho, co z energetických spotřebičů budou moci lidé vlastnit, případně i zrušení veškerého soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Jak  snadno by se proti disidentům zasahovalo tomto případě, si čtenář asi lehce dovede představit. Namísto hypotetického ohrožení disidentů a demokracie bychom pak měli zcela konkrétní tvrdou diktaturu.

Mám dojem, že v daném případě si nejen Jindřich Kalous, ať už podvědomě nebo vědomě, bere řešení problému energetických zdrojů jako záminku a cestu k napravování společnosti a vychovávání lidí ve směru, který považuje za správný. Podle mého názoru neudělá technika člověka lepším nebo horším a nepomůže nám řešit společenské problémy.  Povolením jedněch a zákazem druhých energetických zdrojů nelze dospět k lepšímu nebo horšímu společenskému systému.

Odpověď na otázku, co je smyslem existence člověka a celé společnosti, je subjektivní a liší se od člověka k člověku. Jestli je smysluplnější spotřebovat prostředky na stavbu a provoz divadla nebo automobilového  závodiště, odpoví různí lidé různě. Stejně tak se liší názor na to, jestli má větší smysl se snažit o průzkum vesmíru nebo strávit život okopáváním zahrady a meditacemi v klášteře. Ani v jednom z těchto případů nelze objektivně najít tu správnější variantu. Pokud je třeba mezi nimi volit, jde vždy o politické řešení a kompromis. Ovšem vlastnosti energetických zdrojů jsou dány objektivními přírodními zákonitostmi a řešení možnosti a výhodnosti jejich využívání jsou primárně odborným a technickým problémem. Pokud je ovšem nechceme využít k proměně společnosti a její změně podle svých představ. Pak se ovšem stává primárně politickým problémem, jak uvádí Jindřich Kalous. To přesně pozorujeme dnes. Odborná hlediska jsou potlačena na úkor ideologických předsudků a představ.

Podle mého názoru ve většině případů se „vhodné“ společenské chování nedá nastolit zákazy a diktátem. Kdo rozhodne, zda je silná motorka, kterou si pořídí mladík nadšený do motocyklů přebytečný luxus. Celé dny je piplá, vrazí do ní všechny peníze co získá. Tak trochu ji považuje za smysl svého života. Třeba tedy přebytečný luxus není. Je tedy přebytečný luxus u staršího úspěšného podnikatele, který si tím splnil klukovský sen? Kdo rozhodne, kdo si ji může pořídit? Oba, jeden z nich, nikdo? A takových položek je spousta. Kdo rozhodne, kde je hranice, za kterou je věc přebytečný luxus. Lepší řešení než je to současné asi těžko najdeme. Ve většině případů se totiž „luxusnost“ dostatečně promítne do ceny. Případně se situace dá ještě ovlivnit změnou zdanění. Ale to je maximum, co v demokratické společnosti lze.

Problémem ekologických a zelených hnutí je, že většina jejich skalních příznivců a aktivistů má spíše humanitní než přírodovědné a technické vzdělání. Reagují a řídí se tak spíše symboly a pocity než konkrétními objektivními fakty. Navíc do svého rozhodování promítají snahy o nápravu skutečných i zdánlivých společenských nešvarů a nerovností. Což často paradoxně vede k tomu, že místo ochrany životního prostředí prosazují věci, které mu naopak škodí. Můžeme si to dokumentovat na řadě příkladů. Při posuzování přínos nebo rizika užitkového organismu neposuzují jeho konkrétní vlastnosti, ale to, jestli byl vyprodukován klasickými nebo genetickými metodami. U potravin neposuzují, zda jsou kvalitní, zdravotně nezávadné, chutné, ale to, zda jsou bio. Podobně je to s jadernou energetikou. Většina zelených hnutí začínala jako protiválečná (a protijaderná z tohoto hlediska). Slovo „jádro“ mají spojeno s jadernými bombami a vše, co s nim souvisí, je tedy špatné. Jadernou energetiku už neposuzují z ekologických ale ideologických hledisek. Osobně si myslím, že organizace či strana se zaměřením na ochranu životního prostředí, která by vycházela z odborných poznatků, by byla smysluplná. Otázkou však zůstává, jestli by získala, bez zavedené ideologické symboliky, dostatečnou podporu.

 

 

Jaká tedy bude budoucnost lidské společnosti?

 

 

„Současná koncepce udržitelného rozvoje je jen mlhavým příslibem, že pokud se budeme všichni hodně snažit, situace se bude zhoršovat o něco pomaleji. Planeta není dimenzována na šest miliard lidí s konzumem na úrovni průměrného Kanaďana či Američana. Ví se jen to, že Američan ani Kanaďan ze své životní úrovně nesleví a ti ostatní je budou chtít dohnat. Nemohu si pomoci, ale "peklo" je skutečně nejvýstižnější symbol pro situaci, která pak nastane."

 

 Jan Keller

 

„Sto let je strašně dlouho. Já myslím, že ty procesy, které jsou rozjeté, vyčerpávání zdrojů a klimatické změny, se týkají horizontu tak dvaceti roků. Vždycky jsem se těšil z toho, že už se katastrofy nedožiju. A teď mám strach, že se jí ještě dožiju.“

 

Jan Keller

 

Pokud bychom vzali za bernou minci názory oblíbeného autora Jindřicha Kalouse, sociologa Jana Kellera, tak nám zůstávají jen dvě možnosti. „Peklo“ nebo tvrdá diktatura, která donutí nejen průměrné Američany a Kanaďany přejít na  daleko nižší úroveň života, nejlépe v soběstačných  zemědělských komunách. Mě i ta druhá varianta Jana Kellera evokuje označení pro tu první – „peklo“. Takže vlastně nemá cenu nic dělat a je lepší si ještě užít, než jedno z těch pekel Jana Kellera do dvaceti let přijde.

Pokud se ovšem týká mě, tak já vize Jana Kellera nesdílím. Podle znalostí, které o různých energetických zdrojích mám, se domnívám, že existují dostatečné technické možnosti, které mohou zajistit dostatek energie pro udržení současné životní úrovně v rozvinutých zemích i ke zvyšování životní úrovně v ostatních částech světa. A to takovým způsobem,  aby se nezhoršovala ekologická situace na naší planetě. Je ovšem třeba využívat všech dostupných zdrojů ekologicky i ekonomicky nejvýhodnějším způsobem. Pochopitelně, že i úspory musí být klíčovou součástí energetické politiky. Velmi důležité je vědecké bádání ve všech oblastech hledání zdrojů i úspor energie. I v těch, které v současnosti nevypadají zrovna perspektivně. Právě výzkum může v budoucnu přinést zvrat. Je třeba si uvědomit, jaký lidský potenciál se i v této oblasti skrývá v rozvojových zemích. Jak je důležité jej zvýšením životní úrovně a tedy i vzdělanosti uvolnit.

Ani v Česku nevidím situaci černě. Podle mého názoru bude velmi dlouho důležitou součástí optimálního energetického mixu v České republice jaderná energetika. Ovšem cesta k optimální kombinaci zdrojů může být různá.  Ani současný zákaz stavby nových jaderných zdrojů asi nebude kritický. Lidé se do značné míry chovají pragmaticky. V okamžiku nedostatku energie by veškeré ideologické zákazy padly. Dokonce si myslím, že ani přijetí energetické koncepce Ministerstva životního prostředí ČR by nemuselo mít tragické následky. V okamžiku, kdy cena plynu přeroste únosnou mez a dojde k následkům, které jsem popsal v článku pro Neviditelného psa, by nastal rychlý návrat k uhlí a prolomení limitů by umožnilo překlenout období, než by se postavily zdroje jaderné. Stálo by to sice více peněz, více by se to dotklo životního prostředí a bylo by více oxidu uhličitého, ale pravděpodobně by se nestalo nic nenapravitelného.

Ještě na závěr bych chtěl zdůraznit, proč kladu takový důraz na udržení současné životní úrovně ve vyspělých zemích a přiblížení rozvojových zemí k její úrovni. Právě ona totiž umožňuje demokracii a svobodu volby. Umožňuje nejširší přístup k informacím, kultuře i vzdělání. Je do značné míry pouze na konkrétním člověku, co si zvolí a jaký smysl života si vybere. Může se rozhodnout chovat ovce na samotě u lesa nebo se vydat do kosmu. K zajištění této svobody je potřeba energie. Nejefektivnější přístup k informacím umožňuje celosvětově propojená síť, která obsahuje jak velké uzly s velkými databázemi, tak i spoustu malých počítačů. Neobejde se to bez jedněch i druhých.  Stejně tak musí být efektivní energetická síť propojená a obsahovat velké i malé zdroje.  

 

Nabídka sázky

 

Jak jsem psal na začátku, nepíši politické články rád. Politické diskuze jsou velmi subjektivní, většinou neplodné a pokud se vedou na netu tak i, kulantně řečeno, nepříliš zdvořilé. Daleko radši píši články o zajímavých věcech ve fyzice. Pokud Vás fyzika zajímá, pak nejen mé články o fyzikálních zajímavostech a objevech naleznete na serveru  OSEL, který se popularizací vědy v široké oblasti zabývá.

Pochopitelně  nevím, jak se bude společnost vyvíjet a zda se podaří nabízené technické možnosti využít. Závisí to totiž nejen na objektivních zákonitostech kolem různých zdrojů energie, ale i na subjektivním chování lidí a lidské společnosti. Přesto jsem, na rozdíl od Jana Kellera, i v tomto ohledu spíše optimista. Pro Jindřicha Kalouse mám tak ještě návrh na sázku. Jan Keller umisťuje své předpovědi do relativně blízké budoucnosti. Toho bychom se mohli dožít. Pokud se tedy některá z vizí pekel Jana Kellera do dvaceti let splní, dostane ode mě láhev dobrého francouzského vína. Pokud se tyto vize nesplní a bude u nás průměrná životní úroveň podobná jako teď nebo lepší, budu očekávat láhev červeného od něho. Uznávám sice, že v případě splnění představ Jana Kellera je menší šance, že se termínu sázky dožijeme. Mě alespoň živého do zemědělské komuny nedostanou. Ale zase budu mít daleko horší podmínky pro sehnání francouzského vína, pokud budu muset závazek sázky splnit. Druhou sázku bych termínoval také na dvacet let. Pokud bude v Česku v provozu nebo ve výstavbě několik nových jaderných reaktorů a sluneční a větrné elektrárny budou pořád jen doplňkovým zdrojem, mám u něj láhev já. V opačném případě pak dodám láhev já. Takže 9. června 2028 se těším, že si při červeném vínu podiskutujeme. Další sázku už bych nenavrhoval, protože dvě láhve jsou na klábosení starých pánů tak akorát.

 

V Řeži 7. 6. 2008

 


Zpet