Vážné otázky si zaslouží vážnou diskuzi.
Vladimír Wagner
Ve včerejších Britských listech vyšel další příspěvek Františka Pesuta k problematice jaderných elektráren. Jedná se o velice podobný bulvarizující styl, jako v jeho předchozím příspěvku.
Na prostoru pár vět nepředkládá žádnou relevantní informaci, jen text, který se hodí tak akorát pro Blesk. Otázka likvidace jaderné elektrárny po ukončení její činnosti a finančního zajištění tohoto procesu je velice vážným tématem. Stejně tak i zajištění likvidace dosluhujících mořský větrných farem o rozloze desítek kilometrů čtverečných, rozlehlých polí fotovoltaických elektráren, mezikontinentálních ropovodů či plynovodů nebo následků uhelné těžby či těžby uranu. Je zde prostor pro seriozní diskuzi. Předložení konkrétních faktů pro takovou diskuzi je však mnohem náročnější než pár skandalizujících řádků. I když zjednodušující bulvární zkratka je mnohem čtivější a zvyšuje počet čtenářů. Blesk a další bulvární tiskoviny patří ostatně k těm nejčtenějším. A zdá se mi, že Britské listy stále více na takové zkratky přecházejí. Nejsem si ovšem jistý, jestli to je ta správná cesta pro medium, které chce být považováno za alespoň trochu seriozní.
Typickým znakem bulváru je, že uveřejní skandalizující lež, kterou si přečte velký počet čtenářů. Případné vysvětlení, že jde o lež, a seriozní popis skutečnosti už si přečte daleko méně lidí. A přesně jak jsem předvídal, bylo tomu tak i s lživým textem Františka Pesuta. Jeho popis havárie na elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích: „ …při havárii v JE v Bohunicích zaměstnanci o překot prchali z JE, odpojovali pluhy na polích a traktorem ujížděli od JE. Pouze jeden zaměstnanec …“ si přečetlo přes 4700 čtenářů. To, že ve skutečnosti celá událost probíhala úplně jinak ovšem už četlo v mém příspěvku pouze 2700 čtenářů a v příspěvku přímého účastníka událostí Antonína Bařinky už jen 1700 čtenářů. Ti se dozvěděli, že zaměstnanci z elektrárny neprchali, na místě byla a zůstala směna, která havarijní situaci řešila. Vedoucí skupiny, která zavážela palivo Viliam Pačes, který pomocí zavážecího stroje ucpal otvor, kterým unikalo chladivo, byl jištěn dozimetristou Milanem Antalíkem. V blokové dozorně byli další členové směny, kteří při řešení havarijní situace asistovali. V elektrárně zůstala i řada techniků, kteří pracovali na potřebných opravách. Ostatně ke zjištění, že popis Františka Pesuta je lživý, stačilo pár kliknutí na internetu. Velice mě mrzí, že redakce Britských listů neuznala za vhodné se omluvit za uveřejnění těchto lživých informací, kterými urazila řadu lidí, či alespoň připojit vysvětlující komentář k příspěvku Františka Pesuta. I když v jiných případech nemá s připojováním komentářů k příspěvkům žádné problémy. A navíc ihned uveřejnila příspěvek od stejného autora a v podobném duchu.
Likvidace jaderné elektrárny
A teď bych na rozdíl od příspěvku pana Františka Pesuta předložil alespoň pár konkrétních informací k dané problematice. Než se zaměřím na likvidaci elektrárny, dovolil bych si korigovat jeho tvrzení k prodlužování životnosti jaderné elektrárny. Prodloužení životnosti každého konkrétního jaderného bloku je velice intenzivně dozorovanou záležitostí. Než k tomu dojde, je třeba velké množství povolení a náročných kontrol. Všechny jeho komponenty před ní procházejí velice náročnými testy a řada z nich je vyměněna. Protože dostává modernější vybavení, jeho bezpečnost většinou významně vzroste.
Ohledně náročnosti likvidace jaderných elektráren i její
ceny je v současnosti již řada zkušeností. Je sice pravda, že většina
doposud postavených reaktorů je stále v činnosti, ovšem nemálo z nich
už bylo odstaveno. Podle WNA
(Světové jaderné asociace) bylo do současnosti odstaveno
80 komerčních
jaderných reaktorů, 45 experimentálních a prototypových energetických a 250
výzkumných. Ty jsou v různém stupni likvidace. Ta trvá delší dobu a často není
účelné spěchat. Pokud je reaktor v místě, kde pracuje několik dalších reaktorů
a ostraha i dozor odstaveného zařízení je zajištěna bez navýšení nákladů, je
často lépe počkat a likvidaci provést až po snížení aktivity radioaktivních
částí. Přesto už je několik zařízení, která byla likvidována úplně. I když
energetických zařízení je mezi nimi zatím málo. Jen pro zajímavost bych uvedl,
že i u nás už úspěšně proběhla úplná likvidace jaderného zařízení. Jednalo se
malý výzkumný reaktor ŠR-0 v Plzni, dnes už se v daném místě provádí
úplně jiná činnost a po reaktoru už tam není ani památky. Ovšem ve srovnání
s energetickými reaktory šlo o velmi malé zařízení.
Nejaderná část se likviduje stejně jako u jiných
elektráren a průmyslových zařízení. Takže tam jsou velmi široké zkušenosti a
asi těžko lze čekat větší nejistoty v odhadech. Slabě aktivní kovové části
(třeba některé části chladícího systému) se dají využít po přetavení pro výrobu
zařízení pro nové jaderné elektrárny. Většina zařízení, hlavně kovových části
tak lze recyklovat. Musíme si uvědomit, že 99 % radionuklidů vzniklých při
provozu je ve vyhořelém palivu. V ostatních částech je jen méně než jedno
procento. A navíc se jedná o radionuklidy relativně krátkodobé, takže tento
jaderný odpad nemusí ve většině případů do trvalého úložiště. Tomu, aby tomu
tak bylo, se podřizuje i výběr konstrukčních materiálů.
Vysoce radioaktivní části, kterých je jen malá
část, je třeba přepracovat a uložit do úložiště. Jako příklad, kdy se
prokázalo, že úplnou likvidaci jaderné elektrárny lze provést rychle, úspěšně, ekonomicky
a ekologicky s recyklací většiny kovových částí je likvidace bloku
Gundremmingen-A, která byla prvním komerčním jaderným blokem v Německu. Ve
světě existuje řada dalších případů. Jak rostou zkušenosti, tak se spíše
ukazuje, že v řadě případů je likvidace levnější než se předpokládalo. Zvyšování
cen, na které se někdy poukazuje, je tak často dáno hlavně inflací. Cena také
závisí na tom, zda provádíme likvidaci na zelenou louku, či se areál využije
pro další průmyslové účely a nemusí se bourat třeba administrativní budovy,
chladící věže či jiné využitelné části. Srovnávání ceny stavby a likvidace
jaderné elektrárny, které jsou od sebe časově dost hodně vzdálené, jsou trochu
zavádějící. Ale alespoň řádově se jedná o sumy srovnatelné, přičemž cena
likvidace je pří použití cen očištěných o inflaci i výrazně nižší.
V převážné většině států (i u nás) je za
likvidaci jaderného bloku zodpovědný provozovatel a povinně na ni musí ukládat
finance získané z prodeje elektřiny z něj. Vzhledem k tomu, že u
jaderných elektráren se jedná o silné investory a firmy, které v energetice
fungují dlouhodobě, je zde daleko vyšší pravděpodobnost, že vše bude
z tohoto hlediska v pořádku, než třeba u elektráren fotovoltaických
či větrných, kdy bývá často provozovatel společnost s ručením omezeným.
Pochopitelně, než se z areálu odstraní veškerá radioaktivita, je pod
neustálým dozorem úřadu pro jadernou bezpečnost. Docela pěkný přehled dané
problematiky je nejen na odborných stránkách (z nichž jedna byla zmíněna) ale i
na Wikipedii.
V současnosti jsou už i zkušenosti z likvidaci
jaderné elektrárny po havárii. Jedná se
o případ druhého bloku jaderné elektrárny Three Mile Island. Tam nakonec i
zpola roztavenou aktivní zónu (chybělo
Pokud se jedná o vyhořelé jaderné palivo, tak
tam se ukládají finance na účet s předpokladem, že půjde do podzemního úložiště
(tedy vlastně nejméně efektivní a nejdražší varianta). Pokud pokročilé reaktory
toto palivo využijí k výrobě energie a nakonec půjde pod zem jen jeho zlomková
zbývající část, tak se převážná část uložených financí ušetří. O stavbě prvního
trvalého úložiště Onkalo ve Finsku jsem se na
Britských listech nedávno zmiňoval.
Je vidět, že sice likvidace vysloužilé jaderné
elektrárny není jednoduchá záležitost. Přesto už je s ní jistá zkušenost a
lze případně dělat poměrně rozumné odhady její ceny a ty promítnout do ceny
elektřiny. Pokud však tyto náklady chceme diskutovat, je třeba to dělat i v kontextu
s náklady, které přináší výroba elektřiny z jiných zdrojů.
Které zdroje elektřiny v budoucnu?
Když už jsem se by nucen vyslovit se k jedné otázce okolo výroby elektřiny, zmíním se ještě o jednom článku, který se na Britských listech objevil. Nedávno zde vyšel další překlad Johna Michaela Greera: Most, který někam vede. Překlady jeho článků v Britských listech jsou velmi záslužnou činností. Už několikrát jsem zde oponoval názorům některých příznivcům slunečních zdrojů, že obnovitelné zdroje nepotřebují centralizovanou výrobu a velký průmysl (například zde). Mé důvody nechtěli přijmout, možná teď pozorněji prostudují stejné důvody, které jim předkládá John Michael Greer. I on konstatuje, že výroba solárních panelů se bez vyspělého průmyslu neobejde a že v nějakých malých samostatných zelených komunách bez dostatku energie by se klasické křemíkové nebo modernější z jiných materiálů vyrábět nedaly. Stejně jako počítače. Odstoupení od moderní technické civilizace znamená odstoupení od všech jejich vymožeností, včetně třeba internetu a i jeho dopadu na demokratizaci společnosti a zlepšení přístupu jejich členů k informacím. No a třeba i Britských listů.
V Řeži 13. 6. 2011
