I člověk, který má obavu
z centralizované moci, může být pro jadernou energetiku
Vladimír Wagner
Článek
Bohuslava Blinky mě zaujal. Ukazuje, že i vyhraněný aktivista může být
nakonec fakty přiveden k relativně realistickému pohledu. Souhlasím, že je
často diskuze z obou stran, tedy ze strany protijaderných aktivistů i
zastánců jaderné energetiky, vedena mimoběžně a propagandisticky. Dovolil bych
si však upozornit na dva základní motivy úvah Bohuslava Blinky, ve kterých se
podle mého názoru velice zásadně mýlí.
Prvním je, že Bohuslav Blinka
považuje postoje a chování těchto dvou skupin za srovnatelné. To ovšem není
pravda. Obě skupiny se velice podstatně liší jak cíly tak prostředky, které pro
dosažení těchto cílů uplatňují. Zastánci jaderné energetiky se snaží podporovat
a prosazovat využití jaderné energie. Proto se snaží prezentovat výhody jaderné
energetiky a upozorňují na rizika využití některých jiných zdrojů při jejich
uplatnění v nevhodných podmínkách a nevhodným způsobem. Nesnaží se zakázat
žádný jiný druh energetického zdroje. Nebojují za úplný zákaz používání žádného
zdroje, nelehají si na koleje, nezapalují na nich barikády a nevynucují si
tento zákaz žádnými násilnými prostředky.
Naopak odpůrci jaderné
energetiky aktivně prosazují úplný zákaz budování jaderných elektráren,
odstavení existujících a dokonce i vývoje nových typů těchto elektráren.
V některých zemích se jim to dokonce podařilo, jmenujme třeba Rakousko,
Německo, Itálii nebo Švédsko. I když ve Švédsku ideologicky prosazený zákon o
zastavení jaderných elektráren nedošel díky realitě naplnění a podle mého
názoru budou nakonec muset na základě reálné situace změnit postoj i
v ostatních zmíněných zemích. K tomuto boji navíc protijaderní
aktivisté používají i násilných prostředků. O své účasti na blokačních akcích
se ostatně zmiňuje i Bohuslav Blinka.
Tento rozdíl je velmi podstatný,
ba přímo kritický. Je něco jiného nějakou technologii podporovat, propagovat a vyzdvihovat její
výhody oproti jiným, nebo se snažit jinou technologii za každou cenu úplně
zakázat. Podle mého je právě toto také jednou z velkých překážek rozumné
diskuze.
Druhý omyl Bohuslava Blinky lze
dokumentovat v jeho závěrečném shrnutí: „Pokud si každý z nás dokáže většinu zásadních výhod i nevýhod
jaderných elektráren spojit s hodnotami, které vyznává, dokáže i sám za sebe
odpovědět na otázku, zda je pro, či proti jaderné energetice. Například člověk,
který vyznává princip společenské decentralizace a má principiální strach z
kumulované centrální moci, bude spíš odpůrcem jádra. Člověk, který silně vnímá
riziko klimatických změn, bude spíš jadernou energii podporovat. A člověk,
který vyznává oba zmíněné a proti sobě jdoucí principy, bude muset zvolit, který
je pro něho zásadnější.“
Jedná se o mylný předpoklad, že
některý zdroj a priory podporuje větší či menší společenskou centralizaci či
decentralizaci. Stejnou ideu pak ještě ve větší míře propaguje ve svých úvahách
Jindřich Kalous. Vychází z představ, že se lidská civilizace obejde bez
velkých kompaktních zdrojů energie a vystačí s místními decentralizovanými
zdroji. Představa Jindřicha Kalouse a některých dalších je pak až extrémní.
Myslí si, že díky podpoře „zelených zdrojů“ a zákazu jaderné energetiky bude
možné změnit formu společenského zřízení do jisté formy soběstačných
nezávislých komun. Tato představa je podle mého názoru mylná a její autoři
neuvádějí a možná ani nedomýšlejí důsledky její realizace. V energetice je
potřeba totiž mít jak velké centrální, tak i malé decentralizované zdroje.
Za ideálních podmínek lze
postavit moderní ekologickou budovu, jejíž provoz bude energeticky soběstačný.
Ovšem je potřeba využít relativně technologicky sofistikované materiály a
technologie. V případě, že by možnost takového bydlení měla být přístupná
pro větší část obyvatelstva, musí být tyto technologie (třeba solární panely,
akumulátory či úsporné kotle na biomasu) vyráběny levně a tedy efektivně. Tato
výroba, pokud má být třeba podpořena i vývojem k jejich zlepšování, už
musí být prováděna v relativně centralizovaných podnicích a požaduje už
větší energetické zdroje. Velké centrální energetické zdroje však pochopitelně
budou potřebovat nejen další výroby, ale i větší vzdělávací, zdravotnická, kulturní či vědecká
zařízení. Jestliže chceme mít vzdělanou společnost nevystačíme
s malotřídkami na komunální úrovni, ale potřebujeme i gymnázia či
specializované střední školy a také university. A to se už bez centralizace
neobejde. Stejně tak kvalitní zdravotní péče nevystačí s obvodními lékaři
na komunální úrovni, ale potřebuje také polikliniky i vysoce specializovaná
transplantační centra, která fungují centrálně a je jich jen pár ve státě.
Vědecká centra také nemohou být v každé vesnici. V každé vesnici lze
postavit kostelík, ale pro stavbu katedrály už potřebujeme centralizaci. Naše
civilizace má ve všech oblastech jak úroveň centralizovanou tak
decentralizovanou. A to platí i v energetice.
Pokud bychom zrušily velké
energetické zdroje jaderné, uhelné a plynové, museli bychom je nahradit velkými
zdroji solárními (velká pole solárních článků), větrnými (velká pobřežní pole
větrníků), či spalujícími biomasu. Navíc by se nezrušilo centrální řízení
rozvodné soustavy (viz. například současné obrovské transfery elektrické
energie z větrných elektráren na severu Německa na jih).
K decentralizaci nepomůžou ani chytré rozvodné sítě, o kterých bájí
Jindřich Kalous. Půjde o další mikroelektronizaci, pro kterou jsou potřebné
komponenty vyráběny vysoce centrálním způsobem. Řízení této sítě vede spojitě
s decentralizací k vysoké centralizaci. Je to stejné jako
s internetem a počítačovými sítěmi. Spolu s požadavky na
decentralizaci a demokratizaci možností jeho využití (libovolný člověk může
z libovolného místa volně informace získávat i šířit) rostou nároky na
centrální databázové a řídící servery, bez kterých by systém fungovat nemohl.
Rostou pak intenzivně jak požadavky na
výkony těchto serverů tak i na jejich elektrickou spotřebu.
Rovný demokratický přístup ke
vzdělání, zdravotní péči, kultuře a dalším lidským potřebám nelze zajistit bez
centralizace (kde je to nutné a efektivní) i decentralizace (kde je to možné a
efektivní). To, jakou technologií se bude vyrábět elektřina ve velkých
centralizovaných zdrojích, stupeň centralizace společnosti neovlivňuje. O tom,
že představa samosprávných soběstačných komun Jindřicha Kalouse nemůže naplnit
zmiňované lidské potřeby, jsem už psal
dříve. Takže na rozdíl od Bohuslava Blinky si myslím, že postoj
k jaderné energetice je vůči pohledu člověka na princip společenské decentralizace a
jeho principiálnímu strachu z kumulované centrální moci irelevantní. Myslím si také, že snaha napravovat reálné či zdánlivé
společenské neduhy pomocí zákazu těch či jiných technologií je scestná.
Sám osobně si myslím, že je
třeba využívat mix všech dostupných zdrojů energie a poměr mezi nimi
přizpůsobit podmínkám v dané oblasti. Pochopitelně je třeba využít i
všechny dostupné zdroje energetických úspor. Pro diskuzi o výhodách či
nevýhodách konkrétních zdrojů energie i úspor je pak třeba vycházet
z konkrétních faktů a čísel. Sám jsem jaderný fyzik, takže mám největší
přehled v této oblasti. Proto jsem napsal cyklus článků o jaderné
energetice na serveru Osel, které se týkaly třeba přehledu stavby nových reaktorů
v Evropě, vlastností
nejmodernějších reaktorů generace III, zásob paliva pro jaderné
elektrárny či cestě k
využití jaderné fúze.
V Řeži 2. 4. 2009
