Energetické zdroje bychom měli posuzovat podle exaktních vlastností

a ne podle názvu

Vážený pane O. Maděro,

ve svém návrhu energetické politiky státu rozdělujete zdroje energie na  obnovitelné a neobnovitelné. Navrhujete jednoznačnou preferenci obnovitelných (bez ohledu na jejich ekologičnost, bezpečnost a ekonomii). Z "neobnovitelných" navrhujete zákaz jaderných zdrojů a povolení (nezmiňujete se o nich) spalovacích (zase bez ohledu na to, jak vypadá srovnání jejich ekologických, bezpečnostních a ekonomických parametrů). Pokud vím, tak neexistuje jediná námitka proti jaderným zdrojům z hlediska jejich neobnovitelnosti. Na rozdíl od uhlí, ropy a plynu, které mají velké množství různých možností chemického využití, je pro uran známo pouze využití energetické. Z hlediska "obnovitelnosti" je sice uran neobnovitelný, ale jeho "spálením" lidstvo ani příroda nejspíše nic neztratí. Pokud tedy budeme posuzovat, jestli bude nějaká hodnota, použitelná pro lidstvo či v přírodě i  jinak, použitím příslušného zdroje energie neobnovitelně ztracena, jsou zdroje jaderné na stejné úrovni, jako Vaše obnovitelné.

             Zdá se mi, že jste měl nejspíše na mysli "ekologické" a "bezpečné" zdroje. Pak to ovšem musíte vyjádřit v návrhu. Protože, co je obnovitelné, nemusí být ekologické ani bezpečné. Protrhnutí velké přehrady může vést ke katastrofě značného rozsahu. K takovým událostem už několikrát došlo. Velké přehrady mohou mít značný vliv na ekologickou situaci v rozsáhlém okolí (viz. například Asuanská přehrada), značně negativní vliv na životní prostředí mohou mít i velká pole velkých větrných elektráren. Bez vlivu na životní prostředí by nebyly ani velké plochy fotovoltaických článků, či pěstování rostlinných monokultur na velkých plochách pro účely využití biomasy ke spalování. Je sice pravda, že pěstované rostliny váží kysličník uhličitý, ale poměr mezi tím co rostlina váže a tím co se dostane do ovzduší při jejím spálení, je třeba brát v úvahu při ekologickém vlivu tohoto zdroje.

              Dá se namítnout, že malé vodní elektrárny, malé větrníky taková bezpečnostní rizika a ekologickou zátěž nepřinášejí. Ovšem vy hovoříte o nahrazení velkých zdrojů. Malé zdroje musí být v blízkosti spotřeby, takže nemá smysl stavět malou vodní či větrnou elektrárnu daleko od lidských sídel. Podle mě je důležité využití takových malých zdrojů podporovat stejně jako smysluplné úspory, aby se zmenšil počet velkých zdrojů. Ale nesmí to vést k situaci, kdy výrobce energie postaví spoustu malých vodních či větrných elektráren v horách, prodrátuje velkou část lesa, aby aspoň část vyrobené energie dovedl ke spotřebiteli. Jen proto, aby splnil nařízenou kvótu obnovitelných zdrojů.

             Malé zdroje však pro nahrazení velkých nestačí. A je třeba v energetické politice státu počítat i s velkými zdroji. Pokud jste měl ve svém návrhu prosazováním obnovitelných a zákazu jaderných zdrojů opravdu na mysli ekologická a bezpečnostní hlediska výroby energie, tak je třeba v příslušné energetické politice stanovit limity pro míru přípustného bezpečnostního rizika a ekologické zátěže, které musí každý energetický zdroj splnit. Tyto limity by měly být co nejpřísnější, avšak musí být stanoveny tak, aby náklady na výrobu energie byly pro společnost ekonomicky únosné a splnitelé. Každý výrobce pak může provozovat jen ty elektrárny, které splňují požadovaná ekologická a bezpečnostní kriteria. Tedy zakazuji nebezpečná a neekologická zařízení a prosazuji řešení bezpečná a ekologická. Takový přístup je principálně odlišný od přístupu obsaženého ve Vašem návrhu, tedy zakazování či prosazování konkrétního fyzikálního způsobu výroby energie bez posouzení bezpečnostních a ekologických dopadů, které má jeho konkrétní technické uplatnění ve srovnání s jinými zdroji energie.
               Bohužel u ekologických aktivistů se v řadě případů snaha o hledání a prosazování ekologičtějších a bezpečnějších přístupů změnila na prostý boj proti zideologizovaným symbolům. Takový přechod je vidět i v přístupu ekologických organizací k Temelínu. Z jejich argumentů zmizela téměř úplně témata ekologická či bezpečnostní a téměř úplně je nahradila témata ekonomická, politická a sociální. V takovém případě se může stát, že organizace označující se za ekologické prosazují a i prosadí řešení méně ekologické. Například i ekologickými organizacemi přiznaný případ likvidace vrtné plošiny.
                Ve svém příspěvku správně poukazujete na to, jak velké prostředky byly vynaloženy na rozvoj využití obnovitelných zdrojů v minulých letech a jak značného pokroku v těchto technologiích bylo dosaženo. Stejně jako Vy doufám v další technický pokrok v této oblasti. Ovšem srovnatelný technologický pokrok probíhá a lze očekávat i v oblasti jaderné energetiky. Osobně si myslím, že dříve bude v praxi využitelné zpracování jaderného odpadu pomocí urychlovačově řízené transmutace než Vámi zmíněné získávání vodíku pomocí biotechnologií či vodíkové hospodářství. Ovšem, než k těm budoucím lepším technologiím získávání energie dospějeme, potřebujeme dnes energii ze zdrojů dostupných nyní. Nevím jaké zdroje energie se z ekologického, bezpečnostního a ekonomického hlediska ukážou nejvýhodnější v budoucnu. Pravděpodobně to bude široká paleta, kde výběr bude záviset na konkrétní situaci a místě využití. Vím však, že současné odmítnutí a návrh postupného zrušení jaderné energetiky v Německu nebyly založeny na zjištění, že by tento typ elektráren byl z ekologického, bezpečnostního a ekonomického hlediska horší než jiné části německé energetiky. Byly založeny pouze na faktu, že ve vládní koalici je strana, jejímž ideologickým symbolem je zrušení jaderných elektráren.

               Podle mého názoru nevedou k nejekologičtější a nejbezpečnější variantě získávání energie politické zákazy některých typů energetických zdrojů, ale co nejširší zkoumání všech variant a jejich uplatňování, které je omezováno pouze v rámci možnosti co nejpřísnějšími limitami únosnosti bezpečnostního rizika a přípustné ekologické zátěže.  

Vladimír Wagner

V Řeži 21. 7. 2000 


Zpet