Lidské poznávání v pojetí Stevena Saxonberga

Vážený p. J. Čulíku,

chtěl bych se vyslovit k tomu z názorů uvedeném v příspěvku Stevena Saxonberga, který je věnován jaderné energetice, vědě a obecně úloze lidského poznávání. Nevím, jestli S. Saxonberg vybral název pro náboženskou sektu Věda "náhodně", nebo jestli opravdu vědu považuje za jistou formu náboženství. Pokud platí ten druhý případ, pak se hluboce mýlí. Věda je čistě metoda k poznávání objektivní reality. To, co může být označeno za náboženskou představu, je rozhodnutí, že lidské poznávání objektivni reality má smysl. Na to pochopitelně může být názor různý, ale rozhodnutí v tomto směru už bylo bezděčně učiněno hodně dávno v době, kdy naši předkové poprvé použili pěstní klín a oheň. V té době se vydali na cestu, která třeba může být během po zužujícím se mostě. Nikdo nemůže předpovědět, kam nás tato cesta dovede. Ovšem jedinou další alternativou je návrat k našim předvěkým předkům. A to se mi zdá nejen nerealizovatelné, ale i nelidské.

Záměrně píši o poznání a neodděluji využití těchto poznatků, neboť jedno bez druhého nemůže existovat. Jestli chci poznat, co je za mořem, musím udělat nástroje a postavit lodě. Když chci poznat chování astronomických těles, musím mít stále dokonalejší astronomické přístroje. Pro dokonalejší šíření informací mezi lidmi potřebuji stále dokonalejší technologie. Tyto technologie umožňují pak i rozvoj kultury. Shakespeare, Leonardo, Gogol či Forman ke svým dílům potřebovali určitou úroveň poznání objektivní reality. To ostatně potřebuje dokonce i libovolné náboženství.

Uvedené sebou zákonitě nese i několik důsledků:

1) Člověk nikdy nemůže znát všechny důsledky jednotlivých objevů a jejich využití. To nedokázal náš předek v případě ohně a nedokážeme to ani my například v případě počítačů. To, že využití informačních technologií bude mít na rozvoj lidstva dalekosáhlé následky, není sporu. Ovšem řešení rizik, které to v rozvoji lidské společnosti přináší, lze najít až s použitím této technologie. Já osobně si třeba myslím, že dopad tohoto objevu a tím i rizika s tím spojená jsou mnohem větší, než objev jaderné energie (lze-li takové věci vůbec srovnávat). Nelze si však říci: "Nepoužiji počítač, dokud nebudu do detailu vědět, kam tento krok povede za 100 000 let." Neboť pak bychom jej nepoužili nikdy.

2) Jednotlivé objevy musí po sobě následovat od "jednodušších" k "složitějším". Žádnou etapu nelze přeskočit. Nelze si říci: "Tak teď nebudu používat koně k dopravě, protože je to týrání zvířat a hned začnu s parními vlaky nebo, že nepoužiji tepelné elektrárny, protože znečišťují ovzduší, ale rovnou postavím sluneční elektrárny na oběžné dráze okolo Země."

3) S největší pravděpodobností se na této cestě nelze zastavit. Taková společnost, která by zastavila další poznávání objektivní reality a chtěla udržet stávající stav či se přeorientovat již jen na "neracionální poznání", by musela v konečném důsledku zafixovat i poměry blízké stávajícím (počet obyvatel a kvalitu jejich života). Protože by se však stávající nevratné zdroje vyčerpávaly a jejich lepší využití či změna na obnovitelné by se zastavily, tak by i v tomto případě lidská společnost zkolabovala a řádově dříve než za 100 000 let zmiňovaných S. Saxonbergem.

To, že v současné době lidská společnost potřebuje značné množství energie, je nesporné. Navíc je velmi pravděpodobné, že její potřeba bude spíše stoupat. Vždyť jen pro vyrovnání životní úrovně všeho obyvatelstva na úroveň běžnou třeba jen v současné České republice (a to se neřadíme k těm nejrozvinutějším) by přineslo velmi radikální zvýšení její spotřeby. Můžeme sice v co největší míře uplatňovat úspory a omezit některé konzumní rysy dnešního života, ale základní podstatu problému tím nezměníme. Jestliže chceme, aby měli všichni rovné právo v přístupu k informacím, potřebujeme řádově více počítačů, a ať už budou jakkoliv úspornější, tak v absolutním čísle bude té energie celkově potřeba více. Totéž platí v přístupu k lékařské péči, výživě, uplatnění, vzdělání ......

K získání této energie má momentálně člověk několik možností, ale v současnosti jako hlavní zdroj jsou v celosvětovém měřítku uplatnitelné jen spalování fosilních paliv a jaderná energie. Všechny ostatní jsou zatím ve stádiu, kdy je nemohou nahradit. V budoucnu se to může změnit, ale poznatky, technologie a samotná výroba zařízení potřebných k této změně budou potřebovat čas a energii právě z těchto dvou typů zdrojů. To nic neříká proti tomu, aby se co nejvíce s energií šetřilo a v případech, kdy to jde, se používaly zdroje jiné.

Vybrat si mezi spalováním fosilních paliv a jadernou energetikou není tak jednoduché. Spalovací elektrárny produkují obrovské množství oxidu uhlíku, síry a dusíku a popílku a i těžba obrovského objemu paliva vede k takové ekologické zátěži, jejíž úplná sanace by byla pravděpodobně náročnější než úplná sanace následků provozu jaderných elektráren. Jaderné mají kromě problémů s jaderným odpadem i problém se sanací následků těžby uranové rudy. I když v tomto případě jsou objemy těžby i odpadu o mnoho řádů menší. Tato volba byla před měsícem na stránkách BL již diskutována, takže nechci opakovat již uvedené argumenty.

Zmínil bych se trochu jen o jaderném odpadu. Co bude s tímto odpadem za 100 000 let lze těžko říci, ale pokud by byl i jen podle dnešních zkušeností uložen v dlouhodobých úložištích, tak pravděpodobně nebezpečí představovat nebude. Je znám případ přírodního jaderného reaktoru v Africe, který vznikl před milióny let. Dlouhou dobu "běžel" a jeho "odpad" setrval v místě a to byl uložen volně bez speciálního zajištění. Daleko pravděpodobnější je však, že jaderný odpad bude v poměrně blízké budoucnosti využit jako velmi cenná energetická surovina, protože p. Saxonberg se velice plete v tomto svém tvrzení: "I to nejslibnější řešení, které bylo zatím navrženo, by jen znamenalo, ze  odpad by byl radioaktivní "jen" po dobu několika tisíc let a nikoliv déle než 100 000 let." O jednom z možných řešení likvidace (vlastně energetického využití) jaderného odpadu (vlastně důležité suroviny) jsem psal do elektronického časopisu AmberZine v příspěvku "Koncepce urychlovačem řízených jaderných transmutací".

Netroufnu si jako p. S. Saxonberg prognózovat situaci za 100 000 let. Určitě by se však dala stejně katastrofická vize, v mnohem menším časovém horizontu a mnohem seriozněji, napsat o vlivu oxidu uhličitého a skleníkovém efektu. Také by se dal formulovat dotaz, jestli třeba dnešní protijaderné nálady neohrožují lidstvo více, když jej zbavují možnosti racionálně využít tohoto zdroje. Ale to jsou záležitosti pro seriozní a rozsáhlejší debatu s uváděním konkrétních faktů.

V Řeži 14. ledna 1999

Vladimir Wagner

   


Zpet